Snílek.
Po nivách posečených sever běží,
list stromů rve a ptactvo žene v dál,
luh mrtev už, jen blíže ohně leží
stád pasák ubohý, leč sněním král.
V tvář saze zaletlé si rukou stírá
a v ohně plamen hrouží temný zrak;
teď vzdechl si... Co asi duši svírá,
kde krouží as té mysli rajský pták?
To mladé srdce plno divných věcí
a plno písní, plno pohádek;
toť pěnice, leč uzavřeny v kleci,
hoch dal jim v ňadrech teplý útulek.
Co za soumraku od matičky slýchal,
co v zimě při přástkách, vše v srdce klad'
a na vše vzpomínal, když v oheň dmýchal,
jenž sluncem zářil v jeho mysli sad.
96
Tam sličné rusalky se proháněly,
a bílé víly kolovaly rej,
a zlaté labuti se v proudu skvěly,
a všecko hlídal on jak čaroděj.
Bláh trávil duchem stále mezi nimi,
hvězd divy snila srdce jeho noc,
a hladem-li se chvěl neb váním zimy,
vždy matčin dech mu přišel na pomoc.
Leč slovy odít kouzelné ty zjevy
hoch neuměl; vždy setřel jejich pyl.
Leč v pastýřskou skryl píšťalu své zpěvy,
již na jaře si z vrby urobil.
Tak se svým hvozdem žil a se svou nivou,
ač vadl lícem, ňadrem bujně kvet';
svět odstrčil sic duši jeho snivou,
leč on v svém srdci celý nosil svět.
Tak tiše snil a žil, král v režném šatě,
sněť plnokvětou žezlem v ruce měl,
však hlad a bída rdousily ho v chatě,
až zahynul. – Pánbůh naň zapomněl.
97