Obcházel svá pole hojnoklasá:
„Hle; jak se to všecko zlatem jásá,
bohatým jak zrnem se to kloní,
kam jen s tím? Mám žíni od předloni.
Mám je všecko, za čas prodám dráže,
však co letos? Kdo to všecko sváže?
Kde vzít ke mlácení tolik lidí?
Kde skrýt zrní? Závist všude slídí.
Žebrota se vzmáhá, bída roste;
vy, již chcete snopy, dobrá, koste!
Dal jsem dřív, teď nedám, na mou duši,
ať čeládka líná hubu suší.
Nedám, ne! A tulačky a babky
ať se odváží jít na pohrabky,
nebo takhle na kytice děti –
pes můj musí rozprášit to smetí!...“
Přešla noc a dusné přešlo ráno,
za humny je žito posekáno;
dvé žen divných mimo pole kráčí
s širokými chudých pohrabáči.
Prvá babice je sivé kštice,
jako mrak jsou její zřítelnice,
v němž se hněv a pomsta v jedno mísí –
s beder cáry jako mlhy visí.
Druhá, mladší, s hlavou rudovlasou,
žárem oko pod hněvnou plá řasou,
kolem pasu divnou zdobou svitý
planý mák se vine plamenitý.
Uvázaly nádor, hrábě chopí:
„Pojďme! S pole sklizeny jsou snopy,
zbytek chudých po dávném je mravu!...“
„Pryč, kdo zdravou odnésti chceš hlavu!
Pryč!“ Tak sedlák a juž dravou fenu
na prvou i na druhou štve ženu.
S ramen obou vřelá krev se taví.
„Nepolepšen!“ družka družce praví.
„Staň se tedy lakomému bloudu
podle zásluh, po právu a soudu!“
Kvapně s pole s družkou družka těká,
sedlák chechtá se a hafan štěká, –
Přišla noc; bouř v polích řádí lítá,
za bleskem blesk oblohou se kmitá,
krupobití okna statku boří,
bije hrom – ó běda! Sýpka hoří!
Ze světnice sedlák na dvůr míří –
div! co vidí? Nad statkem se šíří
na mohutných křídlech v mračen kole
obě ženy zapuzené s pole.
Dračí mají křídla, tygří tlapy;
jedna z klínu sype sutek slapy,
druhá z očí zmije blesků vrhá...
Zděšen sedlák vlasy rve a trhá.
Roste bouře, dál vždy oheň šlehá,
všecko zbito – všecko v popel lehá,
sedlák šílený si prsa ryje,
hafan bázliv choulí se a vyje.