O tichošlapech.
Zhlíd' městečko jsem s táhlou věží,
Jdi, řekl jsem si, viz, jak leží,
a všeho bedliv buď!
I kráčím k bráně v ranní době –
vnitř všecko mrtvo jako v hrobě.
Ó spáči, Bůh vás suď!
Leč nespali; mně pravil kdosi,
že kdo zde žijí, chodí bosi
neb v škorních napořád,
ne z bídy však neb z jakés nouze,
ne, vzorné tichošlapství pouze
že mít chce obce řád.
„Hluk,“ děli, „jest nám k pohoršení,
a věru, dobrým mravem není –
ať o své jest – se bít;
my z dávných příkladů to vímevíme,
a proto leccos oželíme,
leč pokoj chceme mít." –
94
To město, Pane svrchovaný,
znal z pověstí jsem prostým hany,
leč drahně tomu let;
tu bylo života a ruchu!
Rek každý dům, až divno sluchu,
a všude um a vzlet.
Lid tenkráte dbal cti a řeči
a zbraně třímal v nebezpečí
a v mužný shluk' se roj,
by hradeb střeh' a řídil pušku
a hlavy těch bral na svou mušku,
kdo vnutili mu boj.
Jak změnili se lidé tito!
Z té duše bylo mi jich líto,
div, že jsem neplakal;
to měly býti děti reků,
jimž, zlob by zatarasil řeku,
Bůh ondy Žižku dal?
Ti bili se jak zjevy báje,
oř jejich veden z temna stáje,
jak křídla kdyby měl,
hrd vzpínal se a házel hřivou,
když na žoldáků chásku lstivou
druh s druhem dorážel.
A nepřítel když hnal se k městu,
jak hory zalehli mu cestu,
a k hradbám-li až leh',
95
hned jako bdělé úle včely
v zeď pevnou spojili se těly,
že val byl na valech!
Ať cizák z arkebuz a hadů
v ně metal smrt, ať snoval zradu,
přec každý v šiku stál,
a padl-li, pad' v příklad rodu,
vždyť pro svůj rod a pro svobodu
a pro vlast umíral.
Ach, jinak nyní vše, co kolem,
až ňadra chvějí se mi bolem;
kde dávný vzlet a vzdor?
kde je ten lid, jenž nedbal rány
a těly tarasíval brány
a průsmyky svých hor?
Ó Bože, hruď i hlas se třese;
hej, tichošlápci, probuďte se
a vzleťte duchem už;
či chcete čekat jako vždycky,
až nepřítel vám zákeřnický
v hruď náhle vrazí nůž?
K svých otcův odkazům se hlaste,
práv mečem cestu sobě razte
rek s rekem, s druhem druh,
ne bázlivá, leč srdce jará,
v nichž nadšení a láska hárá,
chce volnosti mít duch!
96