Když táhly divoké husy.
Přiletěly, přeletěly
divé husy nad mou hlavou;
kde jste, divé husy, dlely?
„Na Šumavě, za Šumavou!“
A kam nyní, husy divé,
letmo v řadě klínovité?
„Ku severu, v kraje snivé,
na pobřeží Baltem myté.“
K Baltu, husy, k širé vodě?
kéž je možno s vaší směsí
o peruti, – o svobodě, –
přes pole a šumné lesy!
Kéž je možno letět s vámi,
divé husy, pevným klínem,
k břehu Baltu za horami,
pod mlhavým nebes týnem.
102
Kde se vlny tulí k nivě,
z rujanské kde příboj strany
vzdychá, pláče úpěnlivě
zahynulé pro Slovany.
Nelze, nelze s vámi letem
ve mlhavé Baltu kraje!
Toužný povzdech chvěje retem,
toužná slza v oku taje.
Nelze! Ale přes ty nivy
letím citem, letím duchem,
a mé dudy jako živy
tajemným se plní ruchem.
Jest mi, jak bych chorál z dáli
slyšel cepů za lomozu,
jak by hlasy zajásaly
v husitských sten hradných vozů.
Jak bych slyšel Čapka vůdce:
„Obnažte své hrdé hlavy,
pouze moře v divé půtce
na odpor se Čechům staví!" –
Jinak všecko – trpké zdání –
jiné časy, jiné doby;
lapeni jsme, utěsnáni
mořem záští, mořem zloby!
103
Jinak všecko! Na severu
straší vzduté moře kopí,
rozlévá se, roste, věru,
a co hltá, v krvi topí.
Pro výstrahu zvučte dudy:
„Bděte, bratří, v různé straně;
na severu krutost všudy
léčky tká a kuje zbraně.
Bděte srdcem, nejen rtoma,
vizte duchem, nejen zrakem!
Pane, žehnej v poli, doma,
zbraním práva v boji všakém!“
104