Loretánské zvonky.
Vzpomínka na Jana Nerudu.
I.
I.
Smutno, chmurno v povltavském kraji;
vlaštovice houfně odlétají,
bojíce se podzimního chladu,
k jihu táhnou z Hradčan k Vyšehradu.
Cítím náhle, jak mi chladnou líce...
ach, to nejsou družné vlaštovice
slétající z Letné svěžích sklonků,
to jsou zvuky loretánských zvonků.
Snášejíť se v podvečerní dobu,
drahý Jene, tiše k Tvému hrobu,
by Ti, kde jsme v posled s Tebou stáli,
sladkou kolébavku zavzdychaly.
52
II.
II.
Loretánské zvonky smutně zvoní,
a má hlava na ňadra se kloní;
vzpomnělť na Tebe jsem, Jene milý,
a mé srdce jako dítě kvílí.
Když jich hlasy ondy v hruď nám tryskly,
němě s druhem druh jsme ruce tiskli,
a tyty, na mne upíraje zraky,
děls: „Slyš, pějí lidu, pějme taky.
Moje máti v podvečerním čase
anděl páně při nich modlila se,
o kéž česká údolí i stráně
věčně věkův chrání anděl Páně!“
53
III.
III.
Šťastnější jsem, milý Jene, byl,
než jsi v rakev hlavu položil,
a svůj ret když tvým jsem zžehl rtem,
jásal jsem, že též jsem básníkem.
Když jsi políbil mě v bledý ret,
vystih’ jsi mé duše ptačí vzlet;
„Snivý hochu,“ děl’s, „znám duši tvou,
víc než člověkem jsi poetou.
Střízlivěji na plachý hleď svět,
nechceš-li zlým klamem sšedivět
a být loutkou zjevů přeludných;
člověkem být, vrch buď tužeb tvých! –“
Vše to tam, už kloní se můj den,
z chorých ňader vzlétá trpký sten:
Snadněj v rakev složí hlavu svou,
kdo víc člověkem než poetou!
54