Již se připozdívá.

Adolf Heyduk

Již se připozdívá.
Táhnou nebem mraky vleklé, táhnou hlavou mou, snů mých zlaté rybky leklé plují duše hlubinou; už jich k žití neprobudí ani pocel Eumenid; zhasíná to v staré hrudi, brzy bude klid! Už se večer krajem plouží, kráčí mimo mne, do srdce mi směle hrouží oči divně tajemné, v útrpnosti váhá – stojí – co tam asi zhlíd’?... Ustaň, hlavo, v divé broji, brzy bude klid! – 65 Ňader zvony dozpívaly ladný mládí zpěv, žaly, any dávno spaly, zas chtí píti srdce krev; písní luh, dřív plný květu pokosen je, zřid’, stiš se, vzdechu, na poletu, brzy bude klid. V duše hloubce nedozírné nechť to bouří dál, mír se vrátí v moře vírné dříve, než by si ho ždál; netušeně nebes bílý zulíbá tě vid; jenom chvíli, ještě chvíli, potom bude klid. 66

Kniha Černé růže (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 21) (1900)
Autor Adolf Heyduk