Besídka.

Adolf Heyduk

Besídka.
Vše rozpadlo se, žel, ó žel, co čas mi v srdce dal; i háj mých písní ošuměl, kam jsem dřív zalétal. Vše porval stesk a zdusal klam, už není zhola nic; kam noha kráčí tu i tam, žal ze všad jde mi vstříc. Ba nikde cesty jako kdys, leč přece jednu zřím, té konec besídka, ó viz, je s krovem mechovým. A do ní malá dvířka jen, – vše prosto, beze zdob, – tam odpočinu spokojen... Ó Bože můj, toť hrob! 82