HRABĚ NOGAROLI.
1620.
Byli zemím vrchem hrůzy
Bělohorští dobrodruzi:
hejna lačných vran,
počtu nebylo té spřeži –
sbíhali se po loupeži
ze všech světa stran.
Byli domácí i cizí,
jako jedovaté hlízy
rozlezli se v strach;
na kabátcích bylo zlato,
ale v srdci hnis a bláto
měI cizácký vrah.
174
Takový však po okolí
nebyl, jako Nogaroli,
Lichtenštejnův pes,
který s dráby ku ochraně
„tovaryšstva“ do Kodaně
loupeživě vlez.
Nogaroli velkou práci
měl po Čechách s reformací,
pobádalť ho vztek;
kamo vběhl s běsem v líci,
postavit dal šibenici,
ďáblův holomek.
Nutil svoje mušketýry:
„Zabíjej, co bludné víry,
kdo mé přízně dbáš;
neušetřuj žádné rány
v kalvíny a luterány –
líp, když víc jich dáš.
Chci, by na čakanu hekli,
kdo se bludů neodřekli
z hradů, vsí i měst;
ať jsou ženy nebo děti,
všecko do pekla ať sletí
Bohu na počest!“
175
Týral lid svou drábskou spřeží,
až se hrůzou vlasy ježí,
zběsilý ten Vlach;
leč, když drábům na výplatu
sáhnouti měl k svému zlatu,
škrtil, že až strach.
Ptal se: „Se mnou být kdo volí?“ –
„Všichni půjdem, Nogaroli,
komandante náš;
loupež nám však nepostačí,
žoldu budem’ mnohem radši,
dej, dost plenu máš.
Nedáš-li, pak u všech všudy
náhle déšť tě skropí rudý –
ještě času máš,
zbarvíme tě, Nogaroli,
kopím, palašem a holí,
věru uhlídáš!
Postavíme z dobré vůle
čakan o vysokém kůle,
nedáš-li, co máš, –
ať se houpá jen, ať visí
každý lotřík, jako ty jsi,
pane hrabě náš!
176
Jak svíce má čakan státi
pro ty, kdo nic nechtí dáti,
jenom brát a brát;
pro takové, jako ty jsi;
ať se houpe jen, ať visí,
chudák bude rád.
A teď okus, jak to bolí,
když drábové maso solí,
právě máme ráž, –
vidíš, jak to v zádech praská,
když týraný vděčně laská,
snad to nyní znáš?
Chutě s koně, gatě dolů,
vzácný pane z Nogarolů,
komandante náš,
jestliže tě stud snad jíme,
dokola tě obstoupíme,
věrná tvoje stráž!
Chutě s koně, dolů gatě!
Budeš brzy všechen v zlatě,
jakos býval dřív,
budeš dítěti i babě
k podívané, pane hrabě,
v Čechách na podiv.
177
Podiví se lidé naši,
jací rekové jsou Vlaši,
kde mohou co brát,
kde se mohou lupem bavit,
děti rdousit, panny dávit,
na pány si hrát!
Zbarvíme tě vlastní zbrojí,
vždyť jsme vyučenci tvoji,
komandante náš;
utlučem tě, a pak basta,
jako tys jich ubil na sta!
Nuže, řekni! Dáš?“
„Nedám, pokud kord mám v paži!“ –
„Ne?“ – a už jej všichni maží.
„Doválčil jsi již,
drž – pak na konopném laně,
loupežníku od Kodaně,
houpati se smíš!smíš!“
Bijí jezdci jej i pěší:
„Chutná-li? Jsmeť také Češi,
jiné víry jen, –
koho tepe naše ruka,
tomu leb i pánev puká –
snad jsi spokojen?“
178
Bijí čeští jej i vlaští,
až mu ve všech kloubech praští.
„Vše vám dám, už dost!“ –
„Pozdě, teď už všechno máme,
kat jen vaz ti ještě zláme,
abys délkou vzrost’!“
Vyhoupli jej jak vích slámy:
„Pán je, my jen bídní chámi,
nízko je nám mřít;
jej však s nájezdníky všemi
po ztýrané české zemi
každý musí zřít!“
Houpá vítr chlapem v poli,
jásá lid: „Pse, Nogaroli,
čert si tě už vzal;
množils české země rány,
Pane Bože svrchovaný,
jen tak s lotry dál!
Aj, takových Nogarolů
bylo u nás zemi k bolu
jak prašivých much!
Posavad jsme za tu chvíli
po zásluze neplatili
pořádně svůj dluh!
179
Proč by lid měl trpět dále
bez úlevy, neustále?
Vrchovat je čas –
zlých let dlouhá byla řada,
konečně si uspořádá
Čech svůj hodokvas!“
180