Co útrap přešlo přes slovanské hlavy,
co moří běd a muk a dravých zlob!
Ba, z krve slávské stal se granát žhavý,
jenž skvostem skryl se zemí do útrob;
co blesků na nás padlo s časů mraků,
co skvostných perel ze zarudlých zraků,
a co jich v taji posavad se lije?
Kdo hrůz těch spočítá, by vzešlo zjevem?
a přece zvučným hlaholíme zpěvem:
Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije!
Přec slávské síly nezhubila Zrada,
přec Poroba jí nesklonila v rov,
ač cizích nájezdníků plachá stáda
nám nad hlavami zžehli rodný krov;
ač na kopytech koní svých a vozů
prsť polnou roznesli a za lomozu
svých zbraní řádili, jak bouř když vyje;
my žijem přec, a dým jsou nebezpečí,
svých pokud ctíme svatých práv a řeči,
pokud naše věrné srdce pro náš národ bije!
Ať na Kosovu Jarosť umírala,
ať kryla Síla Bílé Hory vrch,
ať Tatar zloba v Polsky hruď se drala,
ať Plavec divoký až k Tatrám vtrh‘;
ať zrudnul Balt a zčervenalo Labe,
přec Slovan bdí a k činu budí chabé;
kde vzlétá duch, tam plazí se jen vzteky,
on vítězí v jich klání neurvalém,
nechť lesť a zášť jej stálým třísní kalem!...
Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky!
Kdo spoután láskou, myšlénkou a řečí
a svatým právem, s ďábly vejde v spor!
Už láska pojí nás a chrabrosť léčí,
ať mořím blíže jsme, ať skráním hor;
my prací poctivou a prací svornou
svou žulu bránit chcem i půdu ornou,
své háje, nivy, jezera a řeky;
ať zuří živlové i vrahů tíseň,
svou Slovan věčně zpívať bude píseň:
Hrom a peklo! Marné vaše proti nám jsou vzteky.