Rozkvetlý smutek.

Rozkvetlý smutek.
Do říše mořských pralesů svůj černý smutek zanesu – Aa sémě jeho dědičné rozhodím v proudy měsíčnéměsíčné, Veve věčný led, ve věčný sníh, v nárazy větrů polárních. Ti do truchlících lilií,lilií až jeho sémě zasijí, Snadsnad v lijáku slz palčivých,palčivých tam v sopránový vzkvete smích. 42 Rêverie.
Znám ještě mlčelivé roviny dalekých rozloh v zapadlých vévodstvích své duše, neznámé, neohraničené a zašeřelé od věku v podmračné, večerní šero agonie... Nuž půjdu a sednu tam tiše, zapadna v černá stébla dávnými blesky spálené pohanky s rudými plaménky květů, zapomenut všemi... Chvilkou zazní lhostejně tlumený chorál Bývalého odněkud z nesmírných dálek – chvílemi zavesluje vysoko nade mnou němé hejno černých volavek, táhnoucích v tichém poledním větru k tropickým vegetacím Zaslíbených Zemí. Svatý klid velkonočních vigilií vystoupí nad pohoří Minulosti a zatopí všecky roviny i umírající nebe. Bezpečen, že nepřijde Nepřítel v chvíli pokušení, pokojně položím umdlenou hlavu na bílé podušky siesty noční... Ztracen v sebe sám sobě i tendečnímutendenčnímu světu, marnotratný syn, jenž v smrtelném hříchu promrhal všecko své jediné, všecko své drahé a všecko své svaté, budu snít o teple otcovského objetí, o vyprchalé vůni mateřské lásky, o snivé ukolébavce staré mé chůvy – – budu snít marně... 43 Snít budu o sváteční náladě domovských krajin odpočívajících a zpívajících v zlatých plochách odpoledních sluncí – snít o dojemném kouzlu rodinných tradic, o neskonale naivní pastorale, měkce zpívané v tamním nářečí mladou pastýřkou... * Kdos klepá důvěrně na zamčené dvéře komnaty – snad, egoista, chce hodovati z bohaté hostiny mých sevřených nálad... Vstup, vzácný Vetřelče, zraněný banalitou dnešku, vstup a otři na prahu svou obuv – jsi vítán! A ty, Duše má, přijmi ho s němou úklonou a zmatenou rozkoší prvého polibku cudné nevěsty, pomaž olejem hlavu jeho, natři balsamem zemdlené nohy jeho, vysuš je černým vlasem svým a uveď ho ke mně... K mému loži ho uveď a otevři laskavě dokořán všechna okna tajemné vůni Libanonských hájů a jitřním výkřikům mannových křísů, neb je již pozdě k ránu a čas mé rekonvalescence. A rozžehni kahanec Přátelství, neb den již brzy nadejde! Ať zahoří chvilku jen mléčným plamenem tiché sdílnosti i v naše hody... A až odejdeš, soucitný Hosti, napojen černým vínem mých smutečních nálad, abys se snad nevrátil již – – – tož půjdu zas, psanec, 44 v zapadlá vévodství své duše, zašeřelé od věků podmračným večerem agonie a usednu vzrušen do černého obilí Skonejšení, zapomenut všemi, pochopen jenom jedním... Chvilkou lhostejně zazní stlumený chorál Bývalého odněkud z tajemných již dálek – chvílemi zavesluje vysoko nade mnou němé hejno černých volavek v tichých nárazech jižního větru – – – a já budu, Vetřelče, o tobě sníti... 45 OBSAH:
Pozdě k ránu5 Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji7 Podmořské pralesy se ani nezachvěly9 Impromtu10 Za noci březnové11 Ironie12 Anaemie13 Sonet14 Má Ithaka15 Byla zakoupena medicejskýmiMedicejskými17 Pseudojaponerie19 Přišla21 Dva hlasy24 Smutný večer25 V ustrašení26 Pršelo v noci27 Záhada28 Měl něhu jejich kroků29 Modlitba30 Subtilnost smutku31 Upír39 Rozkvetlý smutek42 ReverieRêverie44
E: sf; 2004 [47]