Bylo království a bylo město krásné,
v něm byl zámek bílý,
praporce vlály, rohy zněly hlásné,
zvony hlaholily,
kvasy a hostiny, klání a vály,
láska a milost se zpívaly, hrály,
dzinkaly cimbály, dudy kvílely,
v rozkoši den i noc míjely,
kruhové věže zářily zlatem,
vyklouzlo sluníčko nad horou,
mizelo rusou hlavou svou
na zámku bílém, kulovatém.
Tam Děďa král šedivý, stařičký vlád’,
jako to slunce jen dobrotou svítí;
za letem léto se v hlubinu řítí,
král vnoučata býval by choval už rád,
a měl jedinou spanilou dcerušku,
z růže květ vykvetlý, sirotu Vělušku.
Jí kouzelník zlý učaroval,
že nehybná byla, smutná a zmámená,
studená, krásná a kamenná;
jak loutku ji vodili a marně, ouvé!
hadači, babky i mudrcové
líky jí dávali, žehnali, kleli.
Rytíři, knížata, princové sem dojížděli,
než se zklamanou lící
domů se vraceli všici
smutní zimou Věluščinou –
a časy plynou, minou, hynou.
Na radu šaškovu vypravil král starý
poselstvo četné se skvoucími dary
do černého lesa, do jeskyně hrůzy,
v obydlí čarodějky Zůzy.
S baziliščím okem, z úst zmije hleděla,
žlutavý ještěr dřímal jí v lůně,
z lebek na strašlivém trůně
plameny lykajíc seděla.
Přijala dary a tu radu dala:
Na konci města skála,
chodba v ní úzká, malá,
vedoucí v zahradu podzemní,
nejdražší poklady rostou v ní;
kdo odtud s perlou nejcennější
k princezně se dostaví,
ji v hruď perlu dá, ten ji uzdraví!
Sjíždí se komstvo ze země celé,
do skály vcházejí osamělé,
král Děďa novou naději chová,
že oživí Věluška mramorová,
a radost povždy smutek budí:
Věluška měla v kamenné hrudi
namísto srdce skořápku dutou,
bílou a oblou, rozpuknutou,
tam vkládali junáci poklady, perly,
jež na stromech v podzemí natrhali,
s tužbou novou a novou;
čekali darmo, marně nyli, lkali:
princezna zůstala mramorovou.
Za městem nahrblá chýška se bála,
chudý v ní zahradník, syn jeho Lála;
mládenec nachových tváří,
v oku mu pomněnky září,
veselé písně, bujný smích,
s košíkem květin na hlavě
nabízel hlasně a lákavě
radostné kytičky po trzích,
až jednou na hradě
v královské zahradě
Vělušku uviděl Lála,
jak nehybná, kamenná, krásná stála,
do dálky upiatý hled ztrnulý.
Nevšímal si, jak za květy jeho
zlatníky v košík se hrnuly,
jen krásu viděl zjevu nebeského.
Už nezpíval, nechodil po trzích,
umřela píseň, umřel smích,
od slunka do měsíce v sadu sníval,
na pannu kamennou zanícen se díval
a starý otec doma hlavou kýval.
Věluška kamenná, nehybná stála,
nehledla naň, ni se neusmála,
vzdychal a toužil, rád ji měl Lála.
Kdysi šašek dvorský k němu zamíří:
„Vysvoboď ji, náš chudý rytíři!“
A jakoby na rozkaz s hlavou skloněnou,
s řasou slzami omženou
ke skále za městem Lála šel,
kapek déšť hlavu mu omáčel
a chladil čelo siné, sklopené.
Neviděl draky, netvory zježené,
neslyšel skuhravý ještěří smích,
za světlem bludným v zahradu tíh’.
V rajské té zahradě se stromů se smála
blankytná pokladů klenba a lesk,
zadumán pod nimi prošel Lála,
na očích slzy, na rtech stesk.
Maně stanul, maně vzhled’:
v koutku tu bělostný šípek kvet’,
v sněhové koruny jeho středu
hořel plod divukrásného vzhledu
plamenem růže krvavé.
Zajásal, poznal srdce své.
„Věluško!“ a bez rozmyšlení
srdce své utrhl v okamžení,
bodlo ho v prsou, zvrávoral,
zapadlo oko, pobledal.
Srdce v ruce zpátky se plížil
znaveně, zvolna, jak balvan by ho tížil,
se srdce teplá krev kapala,
jak matka by pro dítě plakala,
a kam kapka spadla jediná,
rudavá vskočila květina.
Podzimní mlhy rvaly již sad,
Lála se dovlekl v královský hrad,
kde na lávce tkvěla kamenná Věluška,
krále Dědi zlatá dceruška.
Srdce své v skořápku bílou jí vložil,
Věluška rozkvetla, úsměv v ní ožil,
oko jí modré ohněm hrálo,
zašeptla sladce: Můj Lálo! Můj Lálo!
Lála ji bledý rukama ovinul,
v polibku mlhou se rozplynul,
obláček polibkem slunce tak mizí.
Jeseň, zimu a jaro po něm kvílela
Věluška uzdravená,
a když jara píseň míjela,
chlapečka kolébala žena.
Zjásalo království, město krásné,
zavířil plesem zámek bílý,
praporce vlály, rohy zněly hlásné,
zvony hlaholily,
kvasy a hostiny, klání a vály,
láska a milost se zpívaly, hrály,
dzinkaly cimbály, dudy kvílely,
den i noc rozkoší šílely,
sluníčko lítalo, měsíček ploval.
Děďa král mladého krále choval:
„Lálo můj miloučký, přesladký!“
Na zámku když se večer smrákal,
zahradník starý pro syna plakal.
A to je konec pohádky.