Mám Ti to sladké tajemství
jak slavík vyklokotat v doubí –
či mám to v slzách vyplakat,
co zmítá srdce mého hloubí?
Či kleče, zbožnou modlitbou
mám z lásky vymodlit se Tobě –
či pěkným snem to pošeptat
Ti v tiché, vlídné noční době?
Či má ten ráj utajený
jen v srdci dřímat, jako v hrobě,
a beze slov a bez Tebe
mám věčně jen to šeptat sobě?
Ó anděli můj, vyznávám
se z lásky k lidstvu nehynoucí;
však Tobě – – ó nekárej mne
snad z mysli slabé, málo vroucí!