Veliký cit lidský velké činy rodí.
Láska sobě staví přes okean lodi,
východ se západem, pojí zeměpásy
plémě k plemeni se s konců světa hlásí,
v minulosti hledá, věstí do budoucna,
ba snad veliká ta láska všemohoucná
do oblak si cestu najde za svou touhou,
po oblačných vlnách plavbou slavnou, dlouhou
po přístavu bouře překonavši plané
nezborná loď naše slavně k cíli stane!
V čase tom, jehož jsme šťastní pamětníci,
v koutku naší vlasti, tiché na vesnici
příhoda se sběhla, jak ji tady líčím,
příhodečka prostá, nezdobená ničím.
V kruhu drobných vnoučat bába švítořivá
hubuje a líbá, děti míří, zpívá,
tomu jablíčko kdes našla pod peřinou,
tomu v kapsáři kus cukru, a zas jinou
pochoutku jim našla, pořádala hračky,
konečně už zbyly jenom povídačky.
Utichly hned hádky, konec hluku, křiku,
ze dřeva kůň stane, voják shodil píku,
krávy ze střepin kdes v koutě leží samy,
hospodyňky bouchly o zem panenkami,
a klín babiččin všem pojednou je cílem
Ale bába žene všechny stejným dílem:
„Tu se posadíte na zem do sluníčka,
a já budu přísti. Obraťte sem líčka!“
Vzala vřeteno a načla kužel bílý,
zakývala hlavou, na stranu ji chýlí,
utřela si oko, jež se slzou lesklo,
a tak vedla řeči: „Opět se mi stesklo,
opět je mi smutno, malé, drobné děti,
minulé když časy sbírám do paměti.
Ten den před Jakubem patnáct roků tomu,
co jsem vypravila vaši tetu z domu.
Byla moje dcera jedna v našem kraji,
však až podnes na ni lidé vzpomínají.
Měla jsem ji, měla, jako oko v hlavě
a když jsem jí začla šíti o výbavě,
Pán Bůh mně ji vzal a někam do daleka,
milé, zlaté děti, kde již na člověka
padá obloha a tuto zemi dělí,
zavedl ji Pán Bůh – vdávat jsme ji chtěli.
Bylo právě tehda, když se přistěhoval
do vsi naší kovář. Divné věci koval,
do země ryl, kutil různé z kovu tvary
a k nám chodil denně jako známý starý.
O, mé drahé dětí, drobotino malá,
jak vám to mám říci? Zlá se změna stala.
Kovář často mluvil o zámořských krajích,
sám již prošel světem od severu na jih,
mnoho vypravoval o té cizí zemi,
až tu jednou z jara rozloučil se s všemi,
zavázal si uzlík, vyšel časně z rána;
a má dcera, hleďte! celá uplakána
za humna s ním vyšla. Složil uzlík s holí,
a tam nad úvozem pod tou hruškou v poli,
půl dne na tom místě loučili se spolu
a míjeli zvolna topol po topolu
vedouce se cestou. Poslala jsem za ní,
sama přivedla ji za pláče a lkaní. –
Hned jsem koupila jí pěknou kanafasku,
křížek zlatý, – vzala jenom na ukázku,
zamkla v truhle pak a sama uplakaná
tíhla k večeru vždy, kde ta modrá strana.
A když jednou tak jsme radili se s dědem,
co s tou naší holkou, co s ní jenom svedem
vešla do světnice, sklesla na kolena:
„Ach, mí rodičové, já jsem opuštěná
a jíž musím za ním, nevydržím tady,
nepustíte-li mne, zmařím život mladý;
musím skončit život, nevydržím déle,
anebo mi pukne živé srdce v těle!“
Polekali jsme se. „Pro Boha živého!
A kam za ním půjdeš od domova svého?
Vždyť on ani není na tom světě, dítě!“
„Na onom je tedy!“ řekla ona hbitě.
„Půjdu v Ameriku, půjdu za ním v dáli!“
Co jsme měli dělat? Již jsme se jí báli.
Řekl tedy tatík: „Dobře rozmysli si!
Na matku a na mě zapomněla bysi?
Pohleď na mámu, hle, pohleď! Chuďas, pláče...“
Takto mluvil k ní sám oko slzou smáče.
„Pohleď na ni, jak má daleko již k hrobu!
Zemřeme snad oba za krátkou již dobu.
Odejdeš, my též, – je konec, po všem veta,
bude po nás navždy konec toho světa.
A ty odejdeš?“ – Tu dcera zdvihne oči,
žalně hledí na mne a již s pláčem skočí,
kolem krku jímá, škytá usedavě,
svými prsty hrabe v mojí šedé hlavě.
Tedy řekl tatík: „Dobře! Jinak není,
když to dokonce už Boží dopuštění,
máš-li touhou mřít a vésti život bídný,
vyprav se jen s Bohem! Pouť je za dva týdny,
přátelé se sejdou, vystrojím ti hody,
a pak pusť se s Bohem na ty mořské vody!“
A tak bylo, děti. – Vzpomenu-li, pláču.
Tak jsem pustila se na pouť do koláčů.
Svatba bez ženicha, pohřeb bez mrtvoly –
však se podnes mluví o tom ve vůkolí.
Přijel první na pouť bratr z Podařova,
a jak do vrat vjížděl, první jeho slova:
„Pro Boha vás prosím, co to budem slavit?
Nevíte už, jak se jedné dcery zbavit?
Jedna dcera v domě, jeden Pán Bůh v nebi;
a vám pravé ruky není zapotřebí?
Jsi to matkou, sestro? Hleďme na osobu!
Bůh dá zdraví a ty dceru chystáš k hrobu?“
Při tom skládal s vozu bílé svazky lenu,
plátna utkaného, k nevěstinu věnu.
„Ó, můj strýčku milý!“ dcera jala strýce:
„Děkuju vám za vše, ach já nešťastnice!
Jak pak vaše dary s sebou vzíti mohu?
Jednu kytli vezmu, odevzdám se Bohu,
jednu kytlici a křížek na krk zlatý,
děj se vůle Boží, půjdu z rodné chaty.“
A tu přijel také Novoveský právě
a již s vozu křičel předkem všechny zdravě
a mně první s vozu podávaje ruku:
„Bůh tě potěš, sestro, a tvou zmírni muku!
Na pěkný to hod jsi koláč rozeslala.
Kde pak je ta holka? Nu ty jsi nám dala!
Koukej, co ti v nové hospodářství vezu!
Peněz tobě nedám – chytají se rezu;
myslil jsem já raděj kousek do chlívečka,
který v hospodářství štěstí, nouzi přečká.“
A již nachýliv se těžce s vozu zdvíhá
jalovičku rudou – pořádná je tíha –
rozvázal jí nohy, na dvůr shodil prudce.
A když já i dcera spráskly divem ruce,
praštil na koženky strýček Novoveský:
„Jenom, holko, vezmi! To by bylo hezky!
Do roka z ní bude hodná jalovice,
a budeš mít pěkně o jeden kus více.“
A což vaše stará teta z Netolice:
„A kdybys prý, holko, nemohla vzít více,
tuhle vezmi aspoň kolíbku si naši;
tatík beztoho už vránu s oken plaší,
tobě bude dobrá, však je zachovalá!“
Ale moje dcera se víc rozplakala.
A tak přátelé a všichni naši známí
každý něco nesl, cítě soustrast s námi.
Což to ale platno, neb nic z toho všeho
nemohla si dcera z domova vzít svého.
„A co já ti, dcero, co já smutná máti,
co mám na tvé tělo naposledy dáti,
aby ti to do smrti až vydrželo,
abys věděla, až dáš to na své tělo,
že tě poprvé v to máma oblékala?“
Tak jsem naříkala, slzela a štkala.
A jak také vždycky o svatbě to bývá,
vozy vystrojeny, koňům pentlí hříva
zapletená vlaje, všude rozmarína,
a má dcera šaty svatební si spíná.
Na zem klekla a my požehnání dali,
housle zahudly a dudy zadudaly,
a již na vozy se hrnou svatebčané.
„Tedy přec to pravda, na nebesích Pane?“
tak jsem zalkala, když na vůz jsem si sedla,
a po celou cestu pláč a nářek vedla.
V kostele pan farář pěkný výklad činil,
o rodičích tklivě, o dceři se zmínil,
po mši svaté dceři přijímat dal Krista,
požehnání dal a vše se hnulo s místa.
Cestou z kostela se výskalo a pělo,
svatebčané sobě vedli převeselo,
za stolem pak v žertu ten strýc a hned jiný
strhnouti chtěl věnec s hlavy nevěstiny
vydávaje sebe před ní za ženicha,
až mu stará jeho pohrozila zticha.
Po hodech však, běda, došlo na loučení.
Ještě dnes, mé děti, potěchy mi není,
vzpomenu-li na to, co se tehdy dělo:
K prsům tisknu stále dcerušky své tělo,
otvírám jí oči, dlouho do nich hledím
a zoufalá celá v komůrce s ní sedím.
Tatík vysázel jí dva tisíce věna –
celá deska jimi byla posázena –
políbila ruce, oko slzavělo,
a peníze dala na nahé si tělo.
Pak šla ještě jednou, bledla po světnici,
hosté seděli tam řadou na lavici
se schýlenou hlavou šeptaje druh druhu;
líbala jim ruce, obešla je v kruhu:
„Vzpomeňte si na mne!“ u každého vzlykla,
koukla po stěnách a jako byla zvyklá,
klekla u lavice a se pomodlila.
Potom jako vždycky za denního díla
ještě jednou všecko do ruky si vzala,
hlavou zakývala, při tom zaplakala.
V chlívě každou kravku vzala kolem krku,
svojí slípce, huse škubla pírko z brků,
vyšla na zahradu, každý stromek chytla,
s kterým vyrostla a s kterým stejně kvitla,
postála si ještě na domácím prahu
hledíc v pole, luka, tam kde v dlouhém tahu
pasáček hnal kravky. Lidé různo v poli,
stromky v řadách stály u cest po okolí,
a nad nimi ptáci sem tam přelétali.
A tu uslyšela, kterak na maštali
někdo vzlyká hlasem. Vešla, uviděla:
Bratr o zeď opřen, brada se mu chvěla,
a jak sestra jeho, on ji objal taky,
hlavičky jim sklesly, zakryly si zraky.
A já na ni zase: „Rozpomeň se, dítě,
počkej dnes, snad bude jinak na úsvitě!“
Ale dcera moje vzchopila se kvapně,
zobjímala všecky, loučila se trapně,
a již venku koně zvučně zařičeli.
Ještě já a dcera loučit jsme se měly.
„Tedy nikdy, nikdy nespatřím tě více?
Drahé dítě moje, ukaž! ukaž líce!
Tedy nikdy už! To starou hruď mou zdrtí!
Teď už budu spěchat ráda v náruč smrti,
tam tě najdu zas...“ A tu jsem omdlévala
a když procitla jsem, v nářek jsem se dala,
do vrat vyběhla a vzpjavši obě ruce
do dálky jsem vzkřikla v přeukrutné muce:
„Nechte mi tu dítě! Neodvážejte ho!“
Ale neslyšeli toho křiku mého.
Za vozem vůz jeli a za vozy davy
lidu ze vsi táhly jako pohřeb pravý.
Také hudba hrála samé smutné noty
a tím více rvala duši do tesknoty.
Tu i zvonek ve vsi cinkal žalostivě
a již vozy s dcerou zmizely mi v nivě.
„Ach pro všechny svaté!“volám, ruce spjaté.
„Vždyť to nemůže být! Rozum se mi mate!“
Běžím horem pádem ze vsi zahradami,
vidím ještě, vidím – Bože budiž s námi!
dcera nad úvozem slézá s vozu ještě,
ruce k nebi spíná jak sevřené kleště
a tu zemi líbá, v šátek béře hrudu.
Za ní chci, však síla vyšla z mojich údů,
poklesla jsem na zem a víc neviděla...
Takou svatbu – pohřeb dcera moje měla.“
Babička v tom zmlkla, patříc překvapena,
kterak do světnice hlouček dětí žena
hospodář, syn její, s úsměvem se béře
s lící zveselenou zavíraje dvéře.
Děti čtyři drobné, buclaté to byly,
režné kloboučky jim hezké hlavy kryly,
pansky vystrojené, kudrnatých vlásků
v ladné skupině tak jako na obrázku,
větší za menšího plaše skrývaje se –
nejzáz děvčátko – a každé v ruce nese
praporeček malý s pruhovanou holí,
bíle červený a hvězdy v modrém polí.
Praporečky mávou, divnou píseň pějí,
jako o pomlázce bývá v obyčeji.
Píseň divnou pějí, však jí rozuměti,
srdce v těle pláče, jak zpívají děti.
Babička pak zbožně poslechnuvši chvíli
hlavu sklonila, když děti dokončily:
„Co to, milé děti, žáčkové vy malí,
co pak zpíváte to? Kde jste se tu vzaly?
Koleda už není, Řehoře už také
dávno odzpívali, a kde bylo jaké,
červená vajíčka rozbili jsme všecka.
Co pak zpíváte to, roztomilá děcka?
Člověku až srdce z toho pousedá,
jako sirota, když svoji matku hledá.“
Babička tak vece, brejle narovnává,
jako ptáček stranou sem tam pozor dává,
líčka baculatá zkoumá pronikavě
a zas povážlivě ruku vede k hlavě,
na syna se koukne, který v zanícení
dobrá ústa špule, v tváři barvu mění,
když tu za chlapečky stojíc hezky v zadu
děvčátko vykouklo nadzdvihujíc bradu,
bradu maličkou a veliké dvě oči.
Na tu babička hned svoje brejle točí –
spráskne rukama: „To není, není možná!“
Brejle sundavá a křížek ruka zbožná
dělá na čele, zrak protírá pak chvíli,
staruška si tváře v obě ruce chýlí,
štkajíc srdečně i vztáhne ruce kvapné
po děvčátku malém, v náručí je lapne,
ač se chytá bratrů baculatá ručka.
„Pojď sem, broučku, pojď. O, viď, žes moje vnučka?“
Hlavička pak malá od shora se dolů
přikyvujíc kloní, že se sešly spolu
jejich rty a bába opět zeptala se:
„Viď, že jsem tvá bába?“ Děvče kývlo zase,
babička pak blahem zvučně hlaholila
a jak smetí shrábla vnučata svá milá.
Když pak hlavu zdvihla, složila jí zase
na hruď milovanou – s dcerou objala se.
Přivedl jí tatík šouraje se z dveří
potichounku k matce, a máť sotva věří,
pláče matka, pláče na ňadrech jí dcera;
hlučně se však směje, do dveří se dera,
jež jsou pro něj nízka, kovář, starý známý:
„Pochválen buď Kristus! Tak jsme opět s vámi,
budiž Bohu chvála. – Člověk ve svět skočí
jako do vln moře, ale svět se točí,
jsme tu zas. Vždyť země, moře prostor celý
věrných duší od se nikdy neoddělí.
Lidská touha velká nad tou dálkou stojí
a jak světa vítr stejné duše pojí.“
To ten příběh pravý, příhodečka prostá,
našich časů píseň, na památku hosta
z dálných končin moře skládána a pěna
a veliké lásce k vlasti posvěcena.