A za mnou zmizí vše, jak dým z mé cigarety –
to měkké kouzlo vzdušných pastelových čar,
v nichž nad Seinou se klenou mostů siluety,
když probouzí se z lože jemně šedých par;
tam nedolétne v dál ten život rozkypěný
a nervosní ten chvat, v nějž jsem se noříval,
ni chansonierů zpěv, ni frivolní smích ženy,
ni boulevardů ruch, ni ticho katedrál –
Oh, ty to netušíš, ty drahá duše v dáli,
jak rád už opustím tu krásu kamennou,
ty hrdé paláce, ty stmělé katedrály,
pro jedno objetí tvých nahých ramenou...
To bude snivá jarní noc, jež tiše dýchne
nám v okno vůni porozvitých poupat.
A v houští zahrady až ptačí píseň ztichne,
tvůj prs mou hlavu do snů bude houpat.
A šeptat budu ti, jak marně v teskných chvílích
já líbat toužil atlas lící smavých
a filigránskou jemnost ruček tvojich bílých
a plakat smutek svůj do vlasů tvojich plavých –
Mé tělo prošlehne pak hrozná vášeň divá
i zorničky tvé velké, rozšířené
i sladké údy tvé – – –
A mine noc ta snivá
a na loži nás najdou udušené
polibky...