Je temno kol. Vše zaplaveno stínem.
Já zvolna šeptám: Hynem, pane, hynem.
A v úzkosti se vzepnou všechny svaly
a oči semknou, jakby tmy se bály,
a ret cos šeptá o životě marném.
Mlč, hochu, mlč. My Don Juani stárnem
a čas teď přišel do Canossy jíti.
Mlč, hochu, mlč. My dovedli jsme žíti!
Kde lásky nebylo, my žebrávali,
za pustých nocí pod okny jsme stáli.
Kde dost jí bylo, mlčívali hrdě
a bez pohledu odcházeli tvrdě.
A bylo víno, zpěv a byly ženy,
pro změnu leckdy dramatické scény,
a vytrysk’ smích a radost zazvonila.
Teď už jen naše smutná láska zbyla,
dvou květů vadnoucích, jež usychají
ve vzpomínkách, jak bývalo to v máji.
Vše vyžito a nového nic není. –
Zde jsou mé oči. Chci tvé políbení.