JARO
Jaro plné nezrozených květů,
chvějné záře, zvuků záhadných,
pro polibky nastavených retů,
tajemství, jež snoubí pláč a smích,
plné Srdcí rozevřených v kalich
rozpoutané touhy dávat, přijímat,
plné pohybův a rozkoše a malých
písní velké Písně, plné přísah, zrad,
plné očí, které k nebi hledí
s věčnou otázkou po marné odpovědi,
plné hvězd, v nichž mluví srdce: „nezhasnu“,
plné tvůrčí rosy, spěšných vyznání,
hudby zeleni, jež vlídně zaclání,
plné vidin, dotekův a snů. – – –
Jaro – hrůza svátečnosti, výkřik žití,
echo zoufání, sen cosi nalézti a míti.
Jaro, jaro...
Bledé, smutné ruce vztahují se k němu,
ke plamenům zvonů roztoužených,
ku závrati proudů rozbouřených,
i k závoji rudě střísněnému.
V dithyramby světla, radostí a poupat,
do východů zlatých v opojení stoupat –
stoupat... Jakás věčná, strašná Síla
v modrém vzduchu trčí: jako lampa skrytá.
Křídla k sobě vábí pod oblaka bílá,
určujíc jich osud, srdci jejich zmítá,
– Srdci zmítá... Nekonečným tepotem
zachvívá se země – náruč otevřená...
Jaro:
hymnus Srdcí, rozzvučených životem,
pro Smrt slavně připravená scéna.
11