BYL KONEC DNE...

BYL KONEC DNE...
Byl konec dne, a soumrak padal v zahradu naši s tichým snem, a starý Lulli pro nás skládal svatební píseň pod bezem. Na keřích kvetly bílé růže a bílé růže na ňadrech, tys řekl: „Kdo mi bránit může? Na srdci svém mě umřít nech!“ Já usmála se: „Příliš časně bys opustil ten krásný svět!“ A motýl tančil v naše básně neslyšitelný menuett. Kytary zněly pozdním stínem... Tys vzal mě teple za ruku. Náš Watteau plakal pod jasmínem odhodiv bílou paruku. Houpačka v modru míhala se, a bílá Dafné, Venuše koupaly mramor v luny jase, hvězd napršelo do duše. Tys láskou stonal. Po pěšinách se zachvívaly gavotty. Jsme na Cytheře? V našich nivách byl zázrak svaté prostoty. Vodopád smál se, tiše vzlykal, hedvábně zašuměl můj šat, kdes nový, skrytý zákon vznikal, tys šeptal: „Mám tě strašně rád!“ 18 Prchala světla korunami, smolnice tmavě hořely. Odešli všichni. Sami, sami jsme vešli v obzor ztemnělý. Ó, kde jsou ony dávné časy, kde čarovných snů zahrady? Jak změnily se srdce hlasy, jak duší velké záhady! Dnes stojíme na břehu moří s myšlenek těžkou závratí, loď ztroskotaná ke dnu noří Sny Růží, jež se nevrátí. Tajemným blahem, chmurnou mukou jsme spiati v nerozlučný stín, bouřemi žhavá srdce tlukou, osudu zříme do hlubin. A na chvíli když zapomenem všech propastí a tvrdých skal, zvěst šlehne v nitru rozhořeném: „Mře vždy, kdo strašně miloval!“ 19