NOKTURNO
Pod mými okny ulička sní středověká,
a husté, černé stíny domů nad ní visí,
ponuře tiše zpívá chvátající řeka,
po níž jsme pluli spolu v mlžném ránu kdysi.
Tak rozhozena do tmy žlutá světla hoří
jak hvězdy na nebi a ponořené v moři,
tak věže chmurně ční, v nich mlčí zhaslé zvony,
jest uzavřena noc na zlaté, těžké spony.
Ze zahrad hořkých vůní vlny přicházejí,
a polodechem smutná křídla zašuměla,
a teď, kdy luny závoj padá nejtišeji –
tvé struny tajemné bych uslyšeti chtěla!
Tak cítím, jak jsi příliš v této chvíli vzdálen,
v obzorech nepřístupných mému srdci ztajen,
jak všecko mlčí, jak se moje půlnoc blíží
s omamných tajemství usmrcující tíží,
jak přece nesmírně jsem osamělá!
Ó, zavřít oči! Noc... A bílých cest v ní není!
Tak v mrákotách a snech o velkém zaslíbení
tvé struny tajemné bych uslyšeti chtěla!
22