Proč nepustíš mne od sebe ni na vteřinu,
bych knihu podala, bych okna zavřela?
Proč svíráš mne tak pevně? Ztemnělá
je cesta má. – Ty bojíš se, že minu
zázračnou světlost tvou? Že na vždy snad
bych odešla? Ne! Máš mě příliš rád!
Jsem tichá. Není v slzách mých
zděšení, není třeba zpovědi
mým otázkám, já ztracených
pokladů nehledám, a vím, co marné jest: že neodpovědí
mi zvony pyšnou písní královskou.
Jsem příliš mimo svět,
a příliš jsi mi vrost’
v plameny duše, příliš jasné jsou
mé zahrady a jejich květ
a srdce přítomnost.
Večery přicházejí. Vidíš zazlacená
zrcadla dálek? Hvězdy padající
do temnot hlubokých a snící
v purpurných zářích? Opuštěná
smuteční bárka na jižním moři
v soumrak se noří;
neznámo, kam jde, kdy se vrátí – –
Snad jenom jako přízrak! Slyšíš váti
v tajemnou modrost, která zvolna hasne,
půlnoční vzdechy konejšivě, zpěvně?
Přemýšlíš o noci a pohádkovém stínu?
O luně nebo barce smuteční,
s níž v nenávratné světy plynu?
Ó, jak je krásné, nesmrtelně krásné,
že nepustíš mne od sebe ni na vteřinu,
že svíráš mě tak pevně!