– Sem, k srdcí blíž, mé drahé relikvie!
Mně teskno dnes, snad dávných vzpomínek
proud útěchu mně v chorou duši vlije,
snad okřeje v nich chřadnoucí juž věk...
Nic nechvějiž se třesoucí má ruka, –
ty, srdce, stichni, mníš-li, časů zjev
těch uprchlých že způsobí ti muka –
vždyť mnohý krásný zní v nich zprvu zpěv!
Vzpomínka prvá – svadlá růže bílá!
Jí bylo tehdy osmnácte let,
když v kytici ji s fialkami svila
a žhavý na mne upírajíc hled
mně dala ji – ó, štěstí lásky prvé!
ji slyším posud, s něžným úsměvem
na sladkých rtech, jež rdí se nachem krve,
jak dí: „Jen tvou, jen tvou, můj drahý, jsem!“
A byla jí. Zde posud proužek zlatý,
zde myrta, vše, co blahé chvíle vznět
mně připomíná, obřad tichý, svatý
když připoutal nás v řadu příštích let.
Zde obraz její z doby té – jak krásný!
Ve bílém šatu nebeský co zjev
zří šťastna v svět – a já byl též tak šťastný!
V zpomínce té vře rychleji mně krev.
Co chybělo nám? A později hlasem
když prvně dětským nový štěstí zdroj
nám v ňadra snes’ se zlatoskvoucím jasem
plného blaha žití na úkoj –
ó, Bože, čeho kdo by přál si více?!
Vzpomínám posud všechen rozechvěn,
jak dítě své jsem v smavé líbal líce,
mněl, nejkrašší že vyplněn tak sen.
Žel, že ten sen byl příliš, příliš krátký!
Ach, brzy v prázdné kolébky jen klín,
zkad smích tak často vstříc nám zvonil sladký
jsme zřeli – to byl prvý černý stín,
jenž stavil hrázi v blaha plném zdroji,
by za ním přišlo jiných ještě víc...
Kolébka posud tamo v koutku stojí –
kde úsměv však dvou zlatých zřítelnic?
A od té doby nikdy víc juž štěstí,
jež v slovech „otec“, „matka“ skryto jest,
se neusmálo na nás, krutou pěstí
je osud navždy z našich urval cest.
Nadějí marnou ženu svou jsem kojil,
že bude jinak, vše se vrátí zas –
čas prchal, zvolna rány naše hojil,
však tělo chřadlo, bělet počal vlas...
Dnes tomu rok – ó srdce pukni žalem! –
co nejkrutější ze všech v světě ztrát
mne stihla – sám též hořem mrtev málem
svou drahou ženu zřel jsem umírat.
Ó osude! co zbylo ze všech časů?
Kde dítě mé, kde ženy tklivý hled?
Zde jenom proužek jejích drahých vlasů
než kdo mně ji, kdo dítě vrátí zpět?
Jen vy jste zbyly, drahé relikvie!
Jak dlouho ještě budu líbat vás?
Já mněl, že vzhled váš útěchu mi vlije –
a hle! slz vřelých proud mi stéká s řas...
Sem k srdci, k retu! Snad již málo zbývá
těch dnů, co hostit bude mne zde zem’ –
však mne v nich vším jste, minulost má živá
a nejdražším, než zemru, klenotem!“ –