Horo, bílá horo, na českém pomezí –
dva pod tebou proudy, který z nich zvítězí?
Ten, který jak moře se všech stran k nám hučí,
neb ten, jenž je zkalen slzou, krví, žlučí?
Sněžko, bílá horo, s tou hlavou v oblacích
a patou v těch proudech, máš srdce v prsou svých?
Viděla jsi všecko, a to srdce tvoje
buď je zkamenělé nebo puklé v dvoje.
Co ten vítr z dálky všecko ti přináší?
S tam té strany jásot – žaloby od naší,
žaloby, že kámen pohnul by se taky,
horo, bílá horo, neumíš rvát mraky?
Kamenné tvé moře kropené slzami
fialkami voní a vzdychá nad námi,
vidíš, i ta kleč tvá dole volně roste,
jen my nemůžeme, horo, bílý skvoste!
Vidíš mlžinami i slunce východem.
co nás mučí dávno, co je nám velkým snem?
A víš, jak cizincem od věků a znova
trpí národ Husův, země Václavova?
Nemůžeš být stráží, buď aspoň svědkyní,
kdo na nás a kdy tak těžce se proviní,
mrakům, slunci, hvězdám, větru, blesku, hromu,
rci, jak cizí moře valí se nám domů.
Co obětí marně zapadá do něho,
žaluj hořce za nás do světa širého,
co nás ran a krve, co nás práce stojí,
když padnouti nechcem v nerovném tom boji!
Žaluj do daleka s českého pomezí,
jak přesila často nad námi vítězí,
ujařmená hlava jak se zvedá těžko – –
pozdvihne se přece, horo bílá, Sněžko?...