Tvrdé lože a přec jako ze sametu.
Hraví tu se u hlav snové slétli,
zlaté záře rozsypali, vonných květů
v tichý spánek mladé žínce vpletli.
Tvrdé lože v Táboritů tmavém voze,
jichž tu dlouhé řady v ranním šeru stojí
jako černavý mrak zahubením hroze.
A ve výši zástava se svatá rdící
nad svatebním ložem šeptá píseň svoji:
„Kdož jste boží bojovníci!“
Neslyší ji mladý snící Táborita:
na klíně mu dřímá mladá žena.
Hasnou hvězdy, na východě už se svítá,
nad pole vzlét’ skřivan orosená.
Dumá vojín, vlhké stírá vlasy s čela –
v klíně láska jeho, blaho dřímá tiše!
Usmívá se – ach, a jediná jen střela,
a svou neuvidí ženu milující.
Sklonil hlavu – nad ní prapor šumí s výše:
„Kdož jste boží bojovníci!“
Slunce východ! Už se celý tábor budí,
v zlaté záři zbroj se hrůzná míhá,
vzdouvají se v větru kalichové rudí,
hluk a šum, a povel povel stíhá.
„Vstávej, milá!“ Ženu budí políbení.
„Nastal den a boj! Tys Táborova žena!
Slyš, jak pějou k Bohu bratří shromáždění!“
Žalmy jitrem zvučí v nebe doufající;
a pak ona, jako řeka rozbouřená:
„Kdož jste boží bojovníci!“
Tábor v bitvu! Každý své se chápej zbroje!
Hrčí vozy. Na kůň, na vůz, v šiky!
Jezdci v letu. „Vrahů četných blízko voje!“
Země duní. Zříš je, honce, harcovníky,
vůz za vozem? Jako bouře rozzuřená!
Míhají se kusy, bojovníci, zbraně – –
A tu Tábor a s ním mladá jeho žena
s lože svatebního patří smrti v líci.
Nezalkají, vždyť to volá zákon Páně:
„Kdož jste boží bojovníci!“
Ej, to seč! Kvas hrozný. Hyne dav po davu.
Kalich Páně tu, tam Říma znaky –
Čech tu hubí dávné rabství, zpupnost, slávu –
Hukot kusů, ryk až pod oblaky!
A tam mladík ten jak vrahy tepe, shání!
A s ním anděl zhouby, statná žena jeho –
pavezou mu – vlas jí vlaje kolem skrání –
Ha, ten výkřik! To v něm srdce pukající –
Zanik’ v řavě, v vlnách zpěvu válečného:
„Kdož jste boží bojovníci!“ –
Zašla bouře, nepřítel už prchá v dáli,
kol jen mrtví. – Vítěz zákon boží.
Na voze tam Tábor. Bujný dub to skláli –
vedle žena – na svatebním loži!
Padla s mužem. Vlídná zasáhla ji střela. –
Slunce hasne, muže líbá, růži bledou.
Kolem druzi. Naklonili chmurná čela,
a ten starý, vážný hejtman dumající
pokyvuje hlavou svojí šedou:
„Ej, to boží bojovníci!“ – –