Údolíčko Čeladenské
nade všechna údolí,
hojákání mužské, ženské
se všech strání hlaholí.
Nad údolím vážné hory
jako věštky chýlí skráň,
po pasekách, plaché zory,
bloudí jelen, srna, laň.
Chaloupka tu každá sama
jako lesní kukačka
hnízdí pěkně pod lipama,
dětí plná pavláčka.
Bujný pramen, potok, říčka
po skalách tu hopkuje,
vzduchem mihne vlaštovička
nebo křídlo krahuje.
Zevšad smrky, jedle, buky
k obloze pnou statný kmen:
jak bys viděl vojska pluky
připravené v boj a v plen.
V ráztokách se voda pění:
proudy bílé smetany,
zvuky píšťal, zvonků znění
rozléhá se v polany.
Po pěšinách dýchá kvítí,
jahod, malin plna seč,
z úst všech jako nápěv zníti
slyšíš divukrásnou řeč.
Libá vůně dveřmi, okny teče:
v kuchyni se vaří, smaží, peče –
pomalu už přicházejí hosté
přespolní i zdejší v zdobě prosté,
s „Pochválen buď Ježíš“ dovnitř vstoupí
vážně, jak by potloukly jim kroupy;
hovor na počátku trochu vázne,
hospodářovy však řeči rázné
zažehnávají všech hostů tíseň,
mysli ladí, kapelník jak píseň:
hnedle hovor směle jizbou hučí,
jak když varhany se rozezvučí,
zvoní smích a lítají už vtipy
jako včelky v máji kolem lípy.
Zatím hospodyně na stůl chystá,
milým hostům připravuje místa,
zve blíž k stolu, děti hladí, líbá,
mrštná jako v horské tůni ryba.
S pobízením hosté zasedají,
hovor tichne, vtipy umlkají,
a když hospodář pak vážně vstane,
jako z jara, deštíček-li kane
na role a pole, na pastvinu,
z úst všech modlitba zní k Hospodinu.
Bože, račiž požehnati
dnešní sousto, Tvůj to dar:
neustaň nám žehnávati
na dvoře i na souvrati.
Když se úrodou kraj zlatí,
učíme se poznávati
božské dobroty Tvé čar –
neustaň nám žehnávati,
stáda, jež nás živí, šatí,
každé sousto, každý dar
na tisíc let, zim a jar!