Nesu hrušky, jabka, slívky:
berte každý bez pobídky,
napravte si chuť,
jest-li se vám kazí –
nesu také lesní plody:
ořech, bukvy – však jsou hody,
dovoleno buď,
na koho kdo chce, ať hází.
Házím, házím růžičkou
za svou milou Haničkou,
nenechá-li bez odplaty,
smím jí poslat prsten zlatý.
Házím, házím jablíčkem
za svým milým Jeníčkem,
hodím, hodím, nedohodím:
naň jen myslím, kudy chodím.
Ach, mě pořád táhne cosi
k vaší síňce
jak holoubka do rákosí
k holubince,
žítko polem rozsívám,
na tě jenom myslívám,
na tě myslím oraje,
na tě myslím zpívaje,
na tě myslím lehaje,
na tě myslím vstávaje –
celou noc a celý den
na tě, na tě myslím jen!
Házím, házím ohryzkem
za tím starým Matýskem,
nosí botu vyšmatlanou –
ať za jinou chodí pannou.
Já se hněvám s Toníkem:
hodím po něm preclíkem,
pobádá mne naděje,
že se na mne zasměje.
Házím, házím oříškem
za nejdražším Vojtíškem,
chytí-li jej do klobouka,
vím, že jenom po mně kouká.
A já, vdova, koblihou
hodím sobě za Říhou,
sám si přijde pro ty jiné –
kdo ví, co se nevyvine.
Po kom pak já hodit mám,
stará bába, rozjímám:
staří se mi vyhýbají,
mladí svoje milé mají,
zbývá mi ta kostlivá –
počkám, až mi zakývá.
Kdybych muže neměla,
po všechněch bych házela,
po mládencích srdečkem,
po ženáčích věnečkem,
po dědkovi vdolečkem.
Tím nejsladčím marcipánem
hází děvče za hulánem,
hází, až ho dohodí,
ptá se, proč k ní nechodí?
„Nechodívám, že mám jinou,
která voní rozmarinou,
na krku má granáty,
ve stolečku dukáty.“
„Zlaté dukáty má v stole,
ale pod granáty vole,
samé diamanty v něm:
vem si ji, huláne, vem!“
A já hodím bukvicí
po své žínce mlčící,
tuším, že se zakaboní,
ale přece hodím po ní,
líčko hněvem zruměněné
zlíbám: na hněv zapomene.
Neházej, mužíčku,
na mladou ženičku
trpkých plodů –
zajdi si v mýtinu
pro sladkou malinu,
pro jahodu.
Po kom, smutný, hodit mám?
Po vdané si netroufám,
vdova by hned chytila,
k ženění mne nutila,
dívka ohrla by nos,
smál by se mi ledakdos –
babičku mou přepad sen,
stará Barča pádí ven –
po kom hodit sotva vím,
a pak ani nemám čím.
Hoďte po mně poupětem.
Po kocouru koštětem.
Po mně hroznem, prosím vás.
Po mně aspoň hrozínkem.
Po vás hodím, ať mě ďas,
vařechou neb polínkem.
Po mně hoďte dukátem.
Po mně starým kabátem.
Po mně snubním prstenem
s démantovým kamenem.
Po mně aspoň perličkou.
Po mně vonnou kytičkou.
Po mně modrou pentličkou.
Já mám nové střevíce,
květované suknice:
musím jíti k muzice.
Na hochy se budu smát,
že se o mne budou prát –
dupavého nechám hrát.
Milým hochům připiju,
na prst si je oviju,
tance s nimi užiju.
K jedněm sladká jako med,
k druhým trpká jako jed,
k jiným studená jak led.
Já mám nové střevíce,
květované suknice:
musím jíti k muzice.
Byla jedna myška malá,
tuze ráda tancovala
s každým, kdo se namanul,
třeba osel nebo vůl.
Poslední šla od muziky –
darmo dělali s ní křiky,
sotva hudba zazněla,
do tance už běžela.
Tančí v jizbě, tančí v poli,
třeba otec bije holí,
bije matka nejednou
vařečkou dceř nezbednou.
Se žabákem bez okolků
zatancuje v poli polku,
na ještěrku zavolá,
jde s ní také do kola.
K tanci svedla už i kuře –
vyvádí čím dál tím hůře,
nepomůže jiná věc,
musí jíti pod čepec.
Rodiče se uradili,
myšce svadbu vystrojili:
teď si hlídej, mužíčku,
tancechtivou ženičku.
Tančila-li, tančí více,
muž nestačí na střevíce,
protančit den, celou noc,
není nikdy myšce moc.
Marně kárává ji tetka:
k tanci vezme třeba dědka,
trpělivý její muž
musí tančit také už.
Ba, je podívaná milá,
jak ho tančit naučila,
jak mu myška notuje,
milý myšák tancuje.