Tráva je nám nad kolena,
samá jetel, vůně, květ:
totě budou letos sena,
jak nebyla mnoho let.
Taká kosba, věru! blaží.
Jenže je ji cítit v paži.
Bude za to větší plat.
Větší žízeň, větší hlad.
Bude třeba posily!
Tomu, kdo si popílí:
ty jsi v práci naposledy,
zůstaneš o hladu tedy.
Což hlad! Hlad by nějak snes’,
ale bez pití by kles’.
Jenom tolik nerýpejte,
a máte-li doušek, dejte!
Doběhni, máš nohy hbité,
ke studánce pramenité,
a napij se, kolik chceš.
Neraď mi a sám si běž.
Nechte řečí, třeba síci,
třeba rozhánět se kosou,
dokud tráva vlhká rosou.
Třeba také něco říci,
třeba také oddechu.
Častý oddech nešatí,
k němu nejsme najati.
Ty máš pořád do spěchu.
Budeš-li tak kosit zprudka,
brzy ochabne ti paž:
jako v slunci másla hrudka
brzy změkneš – uhlídáš.
Nepleť hloupou! To ti řeknu,
že tak hnedka nerozměknu:
slunce bude v poledni,
přec nebudu poslední.
To ti nikdo nepraví.
Tráva je jak hedbáví,
hustá jako kožišina,
radost, jak se seče, stíná.
Louko vonná, samý květ,
kveteš, voníš naposled.
Jsi jak dívka před popravou
v nejkrasší šat oděna,
k popravišti vedena:
kosa bleskne nad tvou hlavou,
dneska budeš skosena,
svadne s travou tvoje kvítí,
vůní vydechneš své žití,
motýl s včelou odletí
jiným květům v objetí.
Tráva květem plá a voní,
až je líto seknout do ní.
Líto? Dej se do brekotu.
To si raděj zazpívám.
Najdeš-li jen pravou notu?
Najdu, najdu, už ji mám.
Kosí louku šohaj mladý,
kosí s dvěma kamarády.
Pustili se do rozprávky,
kdo se žení, kdo má zdavky.
Když na řadu přišla Katka,
z rozprávky hned byla hádka.
Čí as ženou Katka bude?
„Mou, mou!“ každý stejnou hude.
„Mně ji přislíbila máma!“
„Mně též!“ – „Mně slib dala sama!“
„Není možná!“ – „By tu byla:
všechny by vás přesvědčila.“
„Ne, to nemůže přec býti:
za klobouk mi dala kvítí.“
„Se mnou vínko připíjela.“
„Mně se v náruč přivíjela.“
„Není možná!“ vzkřikli prudce,
hnali se naň, kosu v ruce.
„Řekni, že to pravda není:
jinak zhyneš v okamžení.
Odvolej!“ – „Ne, neodvolám.
Boha za svědka si volám:
Mojí nevěstou je Katka,
má jsou její ústa sladká.
Má je duší, srdcem celá.“
Kosa nad ním zasvištěla.
„Nevražděte, kamarádi:
s Katuškou se máme rádi.“
Skácel se jak sžatá tráva,
ňadra krvácí, i hlava.
Přikryli ho travou, květem,
rozprchli se širým světem.
Kosa moje kvítí stíná,
kosu smrti připomíná:
hyne pod ní starý, mladý,
vše, co dýchá, žije tady.
Zaměří i na mou hlavu,
skosí mne jak polní trávu,
možná za rok, za dva, za tři,
dnes či zítra – kdož ví, bratři?
Srazí mne jak ptáka v letu
v plné síle, v mládí květu?
Nechá dozrát na dědečka?
Nevím. Vím jen: svět mne přečká.
Jednou brousila smrt kosu,
švihla babě kolem nosu,
baba křičí polekána:
„Nežertuj, pro Krista Pána!“
„Nežertuji, jsi už stará,
jak ovečka do košara
večer musíš, milá, se mnou
na pout dálnou, přetajemnou.“
Baba všelijak se kroutí:
„Netoužím po žádné pouti,
mám už na to těžké nohy
a nevidím na ty bohy.
Ani lepších nemám šatů,
ba ni peněz na útratu.“
„Cesta bude bez útraty,
jakékoli stačí šaty.“
„To se ‚jakékoli‘ řekne:
každý bere šaty pěkné,
na pout nepůjdu přec v hadrech?“
Hrůzou dech jí vázne v ňadrech.
„Na strůj myslíš, babo, ještě?“
v dlaň ji sevřela jak v kleště,
„pojď, dél nelze otáleti!“
„Nemohu: mám kolik dětí.“
„Vdané, ženaté jsou všecky.“
„Pak mám prádla plné necky,
prát a škrobit, žehlit třeba,
a též zamísit mám chleba.“
„To už podělají jiní.“
„Kdež pak?! Jsoutě na to líní:
všecka práce na mne čeká.
Slyšíš? Koza hladem meká.
Do žlabu chce kousek píce,“
sáhla po dveřích a klice,
„obsloužím ji, hned se vrátím:
posečkej a poseď zatím.“
A už bouchly za ní dvéře,
kvapem k sousedce se béře:
„Proč k nám, kmotra, nedojdete?“
„Jak jít, když tak sněhem mete?“
„Ke mně pojďte, host tam čeká.“
„Na mne?“ „Na vás.“ Vstává, heká:
„Tuze mne dnes v zádech loupá.“
O berlích se přes práh šoupá.
„Ke kozám jdu: vy k nám spěšte,
s mojí návštěvou se těšte.“
„Jdu: jenže mne nějak mrazí.“
Vejde: se smrtí se srazí.
„Ký vás posílá sem rarach?
Či se vám na černých márách
chce už ležet? Žití syta
dřímat chcete, v hrobě skryta?“
„Ni ve snách mi nenapadne
lůžko hledat v zemi chladné,
říkám, ležíc na zápeci:
Je ten život pěkný přeci!“
„Vždyť jste nevidomá, chromá.“
„Ale přec svou paní doma.“
„Paní! Rcete, která paní
mívá zelí ku snídaní?
Ku večeři brambor pouze?“
„Vy se smějete z mé nouze?“
„A vy si v ní libujete?
Vytrhnu vás z bídy: chcete?“
„Nechci, bídě jsem už zvykla.“
„Já chci!“ – „Pomoc!“ hrůzou vzkřikla,
dvéře ku východu hledá,
omdlí, smrt jak kosu zvedá.
Dovnitř žebračka se tlačí:
„Co se stalo staré Káči?
Její křik jsem uslyšela.“
„Shasla.“ – „Shasla? Trnu celá.
Včera byla ještě svěží
a dnes, chudák, mrtva leží.“
„Jenom krůpěj vody stačí
zkřísit ze mdlob starou Káči.
A bude jak včera zdráva:
vám však rozstůně se hlava,
ulehnete, sotva vstane.“
„I to nechci, Kriste Pane!
Já jsem taky ráda živa.“
„Vždyť jste hrbatá a křivá.“
„Panečku, však jinak zdravá:
almužnu svět dobrý dává.“
„Umřít nechcete?“ „Ne, ne, ne!“
vrazí v dvéře otevřené,
utíkajíc zamumlala:
„Umříti, to bych si dala!“
Smrt se oknem za ní dívá,
tichounce se pousmívá:
„Hleďme staré, scvrklé baby,
umřít žádná nerada by.
Jen žít, nebojí se bědy.
Pro mne za mne: žijte tedy,
když vás život tolik těší!“
Vzkřísí Káču, jinam spěší.
Zajíčka jsem přesek’. – Slyšel chřestit kosu:
smrt si nechal dojít k samému až nosu.
My tu zabořeni v kosbě, v zpěvích, řečích,
a on, hloupý Janek, nedá do zaječích.
A kdyby se hodil aspoň na pečínku!
Je jen kost a kůže: utéci měls, synku,
v přezralé už trávě nedělat si doupě,
nenechat se kosou přeseknout tak hloupě.
Ondro, to je k smíchu, jak jsi pohnut hnedka,
ty bys snad i brečel, nebýt tu mne – svědka.
Nemohu už jinak, s červem lítost cítím,
i s tou dneska pokosenou travou, kvítím.
Všechno polituješ, ale nikdy sebe,
třeba hlad tě moří, v bosé nohy zebe.
To nic, to již jinak není u chudáka,
hřích však broučka zabít nebo týrat ptáka.
Pro tebe však nikdo nemá slitování,
únavou-li klesáš, krvavý pot v skráni.
Eh, co, já už jaksi k smrti dotrpačím:
mám-li práci, snídám, obědvám i svačím,
a když nepracuji: nejím, stáhnu řemen.
Ach, je ten náš život plný těžkých břemen!
Já si, kamaráde, nikdy nenaříkám:
bídě, hladu, zimě třicet let už zvykám.
Neproklínáš někdy? Ne, já nezalaji,
jenom, když se člověk aspoň někdy nají:
když mám milou práci, jak na příklad dneska,
při vší bídě cítím, život věc je hezká.
Závidím ti, jak jsi s málem spokojený.
Snad bych jinačí byl, nemít dětí, ženy,
ale když je vidím někdy hladověti,
tu proklínám život, Boha, ženu, děti,
celý svět bych rozbil od hoře a vzteku,
se světa chtěl utéct – ale neuteku,
s břemenem své bídy dál se plazím v prachu:
Život není krása, život trest je, brachu!
Ne, ne, nesouhlasím: marné také řeči.
Mne o jiném v světě nikdo nepřesvědčí.
Přesvědčit tě může píseň skřivánkova.
Skřivánek ať pěje nebo houká sova,
to mi všechno jedno, to mnou nehne ani.
Když však stříbrňáček cítím na své dlani
a mohu si koupit kořalky a chleba,
pak ctívám radost a zazpívám třeba.
Hej, krčmáři, neotálej,
vínečka mi na dluh nalej,
neboj se, že nezaplatím:
deset dětí živím, šatím,
starou matku na výměnku,
zaplatím i vína sklenku.
Hej, krčmáři, neotálej,
ještě skleničku mi nalej,
kamarádu nalej taky,
ať vyjasní smutné zraky,
vypije-li, nalij zase:
zaplatím ti v krátkém čase.
Hej, krčmáři, neotálej,
všechněm, co tu hostů, nalej,
vína nalej nebo piva,
ať hospoda celá zpívá,
na moje ať pije zdraví –
zaplatím, buď bez obavy!
Usnul kosec na pokose,
cos ho šimrá v nohy bosé,
cos ho šimrá v levém uchu:
„Nemohu spát, na mou duchu!
Podívám se, kdo to, co to?
Mraveneček! – I ty, sloto!“
„Nenadávej: jsem tvůj přítel!“
„Ty? – Tys leda pokušitel,
který ze sna lidi budí:
za to šlápnu po tvé hrudi.“
„Dřív, než na mne vložíš nohu,
popatř, prosím, na oblohu,
jak slunéčko pokročilo.“
„Aj! už poledne by bylo?
Měl jsem skosit do oběda:
co hospodář řekne, běda?!
Proč’s mne neprobudil dříve?“
Šlápl na zvířátko sivé.
Povzdechlo jen: „Nevděčníku,
smrtí platíš místo díků?!“