Stařičká jabloň na pláni
shrbena v zem se uklání.
Pozdním-li květem rozkvétá,
zem že je bíle poseta?
Není to jabloň stařičká,
ale je Sláva matička.
Nejsou to květy povadlé,
vlasy jen bílé, opadlé.
Na zemi smutná klekala,
bolestně na ni klepala:
„Ozvi se, otče, zdali spíš,
Methode drahý, procitniž!
Tisící dávno přešel rok,
po vlastech bludný vláčím krok.
Krvavých všude plno stop,
která z nich vede přes tvůj hrob?
V potupě syn můj žije, rob,
a tvůj hrob stále bez ozdob!
Procitni, otče, ze hrobu,
zažehnej kletou porobu!“ –
Zachvěl se svatý Velehrad –
zavál to smutný vítr snad?
Anebo hučí chvílemi
tajemný zdroj to pod zemí?
Nebyl to zdroj ni větru rej,
promluvil otec Methoděj:
„Pod zemí nech mé tělo spát,
stíní mě svatý Velehrad.
Naříkáš, syn že robem jest?
Není-li dětí tvých jak hvězd?
Není-li téměř celá zem
pod nebem jejich domovem?
Bůh dal jim zemi za podar,
ďábel však v srdce vštípil svár.
Ve zlaté rakvi v hloubi spím,
svárlivých nezřím, neslyším.
Od rakve mojí zlatý klíč
v Dunaje proudy vmetli pryč
Nestačí ruka jediná,
bez dna je ona hlubina.
Ale tvých dětí svorná páž,
dosáhne na dno tůně až.
Velká je mojí rakve tíž,
nešvár ji tlačí níž a níž.
Svorné však ruce v jeden den,
lehounce vynesou ji ven!“
Domluvil. Zdřímnul zlehýčka. –
Dočká se Sláva matička?