Za bouří i ve hrobním klidu,
vždy, ve všem, čím zlá doba hnětla,
vždy žila památka tvá světlá
ve vděčných srdcích tvého lidu.
Od věků do věků, jak táhly
v kraj český zmučený a zprahlý,
vždy, ve všech strázních, mukách, bolech,
v nichž úpěla kdy naše zem,
kdy nepřátel hněv na ni doleh’
svým nejlítějším nárazem,
kdy neproniklý mrak se zatáh’
nad zdupanými lány Čech – :
i v posledních tvé země chatách
tvé jméno plálo v srdcích všech.
Ó, slepý hrdino, tvé činy
jak rozněcovaly tak žhavě
nadšení v každé české hlavě!
Jak do té naší otročiny,
v níž jenom chabý stesk nám zůstal,
tvůj obří stín se tyčil, vzrůstal!
A věřili jsme, rabi chudí,
že přijde, přijde velký den,
kdy z mrákot nás tvé slovo vzbudí,
kdy rob zas bude svoboden!
A věřili jsme: přijdeš, mstící,
svůj meč i palcát po boku –
zas „Kdož jste boží bojovníci“
se ozve vlastí otroků...
A zatím – utýráni hanou
jsme byli zlému otrokáři
již pouze bravem, němou tváří,
bezlítostně na jatky hnanou,
a vzepřít se, nebylo síly –
a zatím, v poslední té chvíli
již hlas tvůj hromem v dáli volal
a pole sbíral na vrahy – –
Voj čacký slyšel, neodolal:
šli chlapci, plni odvahy,
šli v boj za zvukem tvého slova,
šli, v srdci s drahým jménem tvým –
u Bachmače i u Zborova
tak Legie šly k vítězstvím!
Tvůj příklad zářil všem, tvé voje
v nich ožily, jak je kdys celý
svět znával. V bojích krváceli –
tvůj světlý stín „dál, děti moje!“
jim kynul s výše. Lvi to byli
již tím, že rádi podrobili
se tuhé kázni tvé. Jim ze tmy
plál zářný cíl, a chvílí tou
– vždyť cítili se tvými dětmi! –
šli na smrt s duší rozňatou,
již ne pro cizí vůli krutou,
jak na porážku hnaný brav;
šli, ne již poháněni knutou,
jež svištěla dřív kolem hlav – :
Šli rádi za nejdražší statky,
za čest a slávu svého rodu,
šli za svou Vlast, šli za Svobodu,
tyranův zpuchřelý trůn vratký
šli vyvrátit; šli, hrstka reků,
šli pomstít křivdy dlouhých věků;
šli za Pravdu, jíž Mistr učil;
za otce, bratry, za všecky
ty oběti, jež věky mučil
v žaláři pán jich sobecký;
šli za těch mučedníků sbory,
za ženy, sestry, za děti –
šli pomstít hanbu Bílé Hory
i jařmo těžkých staletí...
Hruď ještě chví se vzpomínkami,
jak bylo, chlapci, při návratu...
Před námi budoucnost – a za tu
již odpovídat budem sami!
Jsme volni. Otroctví – je po něm!
Minulost pomstěna. Čest oněm,
kdož padli za Vlast. Těm dík vroucí,
kdož volnost přinesli nám sem
pro sebe, pro nás, pro budoucí,
tu, jež kdys byla marným snem –
vždy buďte dále těmi reky,
jichž paměť láska uchová,
a vždy buď s vámi, pro vše věky
duch Jana Žižky z Trocnova!