Přísné, mrtvé ticho dusné,
nezachvěje list se ani
a v tom tichu všecko usne,
ptáků zpěv i lesů vůně, –
člověk, který touží, stůně,
unavenou složí hlavu
do těžkých a tvrdých dlaní
v beznadějném strnutí.
A já k smrti utýraný
nekonečnou hledím dálí
sám a sám, list větrem štvaný,
ztýrán touhou, které není
cíle ani vyplnění,
umdlený a k smrti chorý,
že má hlava, vzpomíná-li,
div mi mukou nešílí.
A přec znovu vzpomíná si
na ty lepší, zašlé chvíle
plné kouzla, snů a krásy,
jak se mihly v plachém chvatě.
A já vzpomínám si na tě,
duše mojí sladká paní,
a nad propast snů se chýle,
zas tě vidím, zas, ó zas.
Ale v duši cosi lká mi,
co mi ani usnout nedá.
Je to divný nápěv známý,
je to divná píseň bludná.
A tak roste srdce u dna,
zachvěje se na rtu siném
a na horké čelo sedá
jako stín a jako mráz.
A mou duší táhnou snové
těžce, zvolna, jako mraky,
jako mlhy prosincové
a jak chladná, ostrá zima.
Všechno, co mi v duši dřímá,
probuzené táhne kolem,
je to průvod všelijaký
a co divných stínů v něm
Nekonečnou, širou plání
jde tak vše, co umřelo mi,
jde kol v tichém zadumání.
A teď jde má láska mladá...
Paprsk hvězd jí s čela padá –
Zůstaň, zůstaň, paní svatá...
Rukama jen tiše lomí
a mně maně vlhne zrak.
Zůstaň, zůstaň... V pláně holé
z její čela svit se line
a kol hlavy v gloriole
září světlá hvězda sterá.
A kol noc je tmavá, šerá,
jen to světlo do tmy září,
do té poušti nehostinné
a v to prázdno ňader mých.
A jde zvolna před mým okem
zářící a krásná, jde mi
s leskem v oku přehlubokém
a s tím teskným, plachým želem
a s tím bílým, bílým čelem
a s tou nocí tmavých vlasů
a jde s myrtou, liliemi
v rozpuštěných kadeřích.
A tam, svěžích ňader vlna
mlhavým kde spjata šatem,
tam plá vonná růže plná.
A lem bílé její řízy
zvolna už v té noci mizí...
Svatá paní, zůstaň, zůstaň...
Cos jí vzplálo v oku vzňatém –
zůstaň, zůstaň, paní má!
A já zřel, jak ohlédla se,
plno smutku v bílém čele,
plno, plno slzí v řase –
A já jenom ruce spínal
a já dál se rozpomínal –
darmo, darmo! – jenom v dáli
haslo světlo rozechvělé
a já v tmě stál sám a sám.
Co to bylo? – Jenom bolná
upomínka jedna tklivá
kolem mne to táhla zvolna –
a kol z noci tmy se blýská,
hřmí a bouře je jak nízká
a já slyším, jak to hučí,
s nocí vzpomínek mých splývá,
bouří, bouří – jaká noc!
Ó jen duj, – proč váháš, blesku!
nezapláče oko žádné,
nezachví se nikdo v stesku,
já jsem sám, víc nikdo u mne
není v samotě té dumné –
bij jen, bij, já neucouvnu,
kam tvé rudé světlo padne,
osvítí jen holou poušť –
Co mne čeká? Co mi podá
ještě život drsný, tmavý,
který jen mi čelo bodá –
bij jen, bij, zde skráně, čelo...
Divočej to zaskučelo,
divočej to plálo nocí
a blesk rudě plápolavý
s oblaků se řítil v ráz.
Zhluboka a zdlouha šerem
dunělo cos dál a dále,
svítilo cos v blesku sterém,
bouřil hrom a dravý příval
nekonečný s mraků splýval
a ve stromích vítr úpěl,
a kol z mraků blesky stálé
klikatě se míhaly.
A dál vítr pláče, vyje, –
a má hlava v dlaně padá – –
Nechci víc té melodie
slyšet ani, chci jen sníti
v bouřlivém tom vlnobití,
chci jen splynout s touto nocí,
kde se země s nebem hádá
a ten život se smrtí.
Chci jen být té noci částí
a chci v tomto živlů reji
všechna, všechna pouta střásti,
vše to, čeho zde se lekám.
Chci se vmýšlet v dáli někam,
líbat chci ty zašlé květy,
číst chci dnes ty její listy
a chci býti sám a sám.