Dnes naposled smím myslit na tebe,
dnes naposled to teplem dýchat bude –
ta vzpomínka už zítra zazebe
a vdechne mráz do samoty mé chudé.
A sedím sám, jen lampa hoří u mne
a obraz tvůj se dívá se stěny,
a to tvé oko blouznivé a dumné
se dívá na mne, jak tu sedím v snách.
A jak se vlídně dívá do snů mých,
jež zjasnilo mi pohledem tím jedním,
kol šílený a démonický smích,
že chvěji se tu jako dítě před ním.
A jásavá a nezkrocená vřava,
divoký požár pustých myšlének
a jako upír kol cos poletává
a uléhá mi těžce na prsa.
Vzkřik šílený a srdcervoucí sten
a zas ta sladká mladé lásky slova,
jak zapláče, kdo z duše nešťasten,
jak srdce paprsk přece ještě chová...
Co chci ti říci? – Víc to ani nevím,
mé čelo pálí divý, ostrý mráz.
Ó co je to v tvém čistém oku děvím,
co lítostí mi duši rozrývá!
Ten šílený a fantastický rej
mne horečným a těžkým sněním chvátí –
ó nedívej se na mne, nedívej,
ten pohled jeden vše mi zpátky vrátí,
ten pohled v duši zase oživí mi
vše zapadlé – ó nech mne, nech mne, nech,
proč jarem dýchat v mráz té dlouhé zimy,
a staré rány jítřit nadarmo!
A přece, drahá, přece, zdá se mi,
že s obrazu se stín tvůj ke mně chýlí
a že je opět jaro na zemi
a že být mohu šťastným opět chvíli,
že voní bez, kde spolu sešli jsme se,
a že je kolem vlídný, hvězdný mír
a ptačí zpěv se vzduchem chví a třese
a v podvečer šum lesů umlká.
A my v tom tichu, jímž jen slavík štká,
v tom svatém tichu my jen, drahá, sami,
u nožky tvé se modrá podléštka,
tvá hlavinka se kloní myšlénkami
a ruka má tvou malou ručku hledá
a druhá bloudí nocí vlasů tvých,
a jak tvé ňadro vlnivě se zvedá,
mou těžkou hlavu sladce kolébá.
A oč tě oko prosí, ty to víš,
jsme sami dva a večer tiše padá
a v lokti mém se náhle celá chvíš,
jak líbám, líbám ústa tvoje mladá,
a směješ se a pláčeš, dech tvůj žhavý
s mým dechem splývá v moři polibků,
a dech tak čistý vlá kol naší hlavy,
jež k ňadrům padá štěstím opilá.
Noc tichá tak a snivé kouzlo hvězd,
ret, který líbá, oko, které plane,
ta zář tvých očí do těch bludných cest,
ty májové mé dítě milované,
můj miláčku, tvůj věrný pohled vroucí –
mé dítě! – Probůh, kde je ruka tvá?
Víc neslyším tvé srdce na svém tlouci
a ty jen hledíš – mrtvě se stěny.
A kolem divý, démonický rej
a cosi volá, pláče, zní a jásá – –
Ó nedívej se na mne, nedívej,
tvůj pohled srdce do krve až drásá,
ó nehleď na mne, ten tvůj pohled zebe,
ó nech mne, nech mne, já bych usnul rád,
má hlava pálí a zas vidím tebe
v svém náručí a chvím se nadarmo –
A ty jsi v dáli... šťastna... Já to vím,
tys daleko, dnes naposledy doma,
a ze sna šeptáš sladkým hlasem svým
tam jiné jméno... Chvěje ti to rtoma
a zítra, zítra... Půjdete tam spolu
a daleko kdes básník, žebrák, stín,
života zavře jednu kapitolu,
jež smírem ani štěstím nekončí...