Neděle byla, den byl parný, žhavý,
a já tak sám jsem po Paříži bloudil.
V tom hlučném víru, jenž kol divě proudil,
kde černaly se nespočetné davy,
najednou smutno bylo mi. Tak cizí
zde byl jsem všem v té vřavě neobsáhlé,
kde člověk jako v moři krůpěj zmizí.
A bůh ví proč, mně zastesklo se náhle,
jak někdo by mi smutek v duši hodil.
Ty davy tísnily mě, mezi těmi,
již hlučně kolem bavili se, němý
já jediný jsem bez úsměvu chodil.
A pocit samoty mě náhle schvátil
v tom moři hlasů cizích, jež kol zněly,
já z polí Elysejských jsem se vrátil
a po nábřeží šel jsem osamělý.
A nevím, jak to přišlo, možná z nudy,
jsem zastavil se u zábradlí Seiny,
na kterém antikvář svůj krámek chudý
si pořádá, kde knihy rozloženy
jsou porůznu, jež koupit můžeš, chceš-li.
Antikvář, člověk ubohý a sešlý,
se klidně dívá, v jeho knížek směsi
když hledá někdo celé odpoledne,
či kdosi přijde-li a v knize jedné
když o zábradlí opřen klidně čte si
a odejde. – Já zastavil se v chůzi
a prohlížel si nápisy a vazby
těch plodů cizí, jinokrajné Musy
a přemýšlel jsem, z knih těch která as by
se hodila mi za lekturu dneska.
A najednou – ó zázrak – v tomto braku
co našel jsem, to byla kniha česká!...
„Babička“ Němcové! Já svému zraku
jsem nevěřil. A přec to ona byla,
„Babička“ naše, předrahá a milá
ta česká kniha zde, v té cizí dálce,
ta drahá česká kniha, klenot ryzí!
A jméno, jež jsem četl na obálce,
to jméno Boženy v té zemi cizí
mě k slzám jalo. Já si knihu koupil
a chvatně její obracel jsem listy...
Daleký český kraj mi v mysl vstoupil,
dech ovanul mě milý a tak čistý
a bylo mi, že sám tu nejsem více
v té velké Paříži. Šly kolem davy,
jak vlny v moři stále vzrůstajíce,
leč mně se zdálo, že kol mojí hlavy
šum našich českých hor a lesů vane,
hluboký, svatý dech, jenž srdce hojí...
Ó drahá kniho, z každé stránky tvojí
tak horoucně a s takou láskou psané
mne ovanulo zde, v té cizí dáli,
posvátné kouzlo domova... V mém snění
obrázky z dětství drahé náhle vzplály,
pohádky babičky, nad kterou není...
Kol Paříž hlaholila jako moře
a žitím kypěla a ruchem vřela –
leč dnes to všechno v duši zní mi cize:
já s láskou četl jsem v té staré knize,
jež byla mi tak jako přítel milá
a bůh ví, jak v tu Paříž zabloudila.
A vzpomínkami do dálky se noře
myslivnu zřel jsem, jak se v lesích bělá,
a zřel jsem večer hvězdný v tiché kráse
a babičku, jak na prahu tam stojí,
a Barunku, jak zamyšlena ptá se,
zda Viktorka má také hvězdu svoji...
Jak v moři vlna druhou vlnu stíhá,
bez konce davy kolem jdou a pílí,
kol Paříž hlučela, – leč mne v té chvíli
víc těšila ta chudá, stará kniha,
a zdálo se mi, že ten ruch kol splývá
v šum lesů a že tišším jest a tišším,
a zdálo se mi najednou, že slyším,
jak Viktorka tam v hukot splavu zpívá...