Můj příteli, z těch zdejších hor a lesů –
já, považ, celý rok už tady jsem –
dnes do dálky ti vřelý pozdrav nesu.
A řeknu hned, že osudu, jenž sem
v tu samotu mě zavál, žehnám dneska...
Můj příteli, ty pravdu měl jsi přec,
že okouzlí mě venkovanka hezká
a bude z toho svatba na konec.
A abych ti to řekl dvěma slovy:
jsem ženichem! Tak, nyní všecko víš!
Jdu, vím to, v život jiný, lepší, nový
a jsem tak šťasten, šťasten nanejvýš,
tak šťasten, jak jen jednou na tom světě
je člověk láskou ženy, již má rád,
tou láskou, která k prahu ráje zve tě
a které žehnám, žehnám nastokrát.
Nuž ano, příteli, jsem cele šťasten,
tak, že se bojím o své štěstí až...
Na dny a hodiny již měřím čas ten,
kdy v chrámě posvětí se svazek náš.
Mám v duši tolik štěstí, tolik záře
a tolik lásky, že bych objal svět.
Můj příteli, a půjdu od oltáře
a bozi mně snad budou závidět!
Můj příteli, jak vše ti jenom říci,
bys neměl to za výlev básnický?
Ta dívka krásná, zlatá, milující
až bude mou, ach mojí na vždycky,
jak unesu to všecko velké štěstí?
Tu velkou lásku, kterou nese mi?
Sám sebe ptám se, zda to možná jesti,
že tolik lásky je tu na zemi?
Ó, příteli, zda vzpomínáš tam v dáli
na onen večer, plný, plný hvězd,
když pod mým oknem naposled jsme stáli? –
Já tenkrát myslil jsem si na odjezd
a na to, co mi příští osud podá.
Mně nechtělo se z Prahy, víš to sám,
já nerad šel a ty jsi řekl: „Škoda,
že odcházíš...“ Ó, já si vzpomínám...
A dlouho, dlouho tenkráte jsem váhal
jít z města do hor, Bůh ví v jakou ves,
mne pocit smutku pojednou se zmáhal –
rád Prahu měl jsem jinak nežli dnes.
A myslil jsem, že těžko zvykat budu
na ticho samoty, jež neláká,
na horskou poušť a na venkovskou nudu
a jednotvárný život šosáka...
Já nedovedl srovnati si v hlavě,
že žít bych zvykl v zastrčené vsi,
já, uvyklý ti velkoměstské vřavě...
Na divadlo a Žofín vzpomněv si
já byl bych zuřil, že mám jiti z Prahy
kams v odlehlý a zastrčený kout,
zahodit vše, i vědecké své snahy,
a dosavadním zvykům odvyknout –
Mně bylo hrozno, abych někde zapad’,
kde nevěděl bych ani o světě,
venkovské bláto místo korsa šlapat
a čekati, až někdo pozve tě,
bys k nemocnému po venkovském zvyku
v poslední chvíli vyjel do noci,
kde ubožák už smrt má na jazyku
a z pravidla už není pomoci...
Se strachem nikdo neodjížděl větším
a netěšil se méně na cestu –
a hle, teď oné cestě blahořečím:
já našel jsem tu drahou nevěstu,
tak hodnou, milou, dobrou, že jen ztěžka
to štěstí chápu, že to poupátko,
ta malá čarodějka, víla, kněžka,
mou, věčně mojí bude za krátko!
Ach, příteli, jsem blažen! V prsou hárá
mně pocit, jenž v ráj mění život nám.
To sladké dítě jmenuje se Klára.
Viď, je to krásné jméno? Rád je mám:
i moje matka tak se jmenovala,
a tím to jméno je mi dražší jen.
Mě miluje ta čarodějka malá
a já jsem blahem celý opojen.
Je dcerou správcovou. Má jenom otce.
Já její matky nezastih’ jsem už,
umřela tyfem v předminulém roce.
Pan správce milý, rozumný je muž
a ke své milé, dobré, zlaté dceři
hlubokou, vřelou, něžnou láskou lne.
A Klára stejnou něžností mu měří.
Tak žijeme tu v lásce vespolné.
Ten starý pán! To netušil bys ani,
jaký to pocit nový, neznámý,
když starý pán, jenž lidí teď se straní,
svou starou ruku někdy podá mi
a steskne si, jak ve svém vdovství chudém
on osiří v ten svatební můj ples
a řekne mi, až s Klárou svoji budem’,
bych měl ji vždycky rád tak jako dnes...
Ó, kterak možno bylo by to, méně
tu předrahou že měl bych někdy rád!
Ó, nikdy ne! Při matky drahém jméně
jsem lásku svou jí slíbil tisíckrát,
a já to vím, mě srdce k tomu nutí,
že toto dítě, jež má rádo mne,
do posledního svého vydechnutí
milovat budu v lásce upřímné.
A myslím si, až i to dítě jednou
se matkou stane, oči dítěte,
dítěte mého prvně na mne vzhlednou:
tu myslím si, ráj pro mne vykvete,
ráj blažených... a tu se bojím skorem,
že nyní už tak příliš blaze mi,
a potom teprv nejšťastnějším tvorem,
ba nejšťastnějším byl bych na zemi...
Hle, příteli, tak ze všech snů a plánů,
jež mladé hlavy kdysi pletly nám
a jevily nám slávy zlatou bránu,
co zbývá? Nic. Však za ně uchovám
v svém srdci lásku ke své ženě mladé,
k bytosti nade všecko nejdražší,
jež růžová mi pouta na šíj klade,
leč k ráji mě svou láskou povznáší.
Buď zdráv, můj příteli! Já ruce obě
ti vřele tisknu. Druhu mladých let,
já psal jsem tento list, můj drahý, tobě
jsem o svém štěstí muset vyprávět
pro památku těch dnů, když jsme si děli,
že přátelství, jež v duši vzešlo nám,
ni láska k ženě nikdy nerozdělí...
Zda vzpomínáš, jak já si vzpomínám?
Buď zdráv, můj příteli! A hochu, posud
své vyvolené v srdci nemáš-li,
já přeju ti, tak jako mně ať osud
ti pravou láskou život okrášlí,
a přeji ti, až přijde sladký čas ten,
kdy srdce lásce padne za kořist,
bys byl tak cele, neskonale šťasten,
jak dnes je ten, jenž psal ti tento list...
Ty ptáš se mne, zda zhltila mě země,
že o sobě jsem nedal žádných zpráv.
Ne, bohudíky, kdybys přišel ke mně,
tu viděl bys, jsem ještě živ a zdráv,
však, ač tě zvu k nám upřímně, můj hochu,
i žena má i tchán můj tebe zvou, –
přec tebe prosím dnes, bys ještě trochu
k nám do hor odložil tu cestu svou.
Viď, nezlobíš se, upřímně tě zvu-li,
bys přišel k nám až pozděj’... Řeknu ti,
má drahá žena teď se ke mně tulí,
já její čelo líbám v pohnutí,
v svých rukou hladím její ručky bílé
a oba těšíme se, za krátko
že přinese nám dávno ždaná chvíle
maličké, drahé naše robátko...
Hle, teď to víš. Však pochopíš jen ztěžka,
co tato zpráva pro mne znamená!
Má každá myšlénka teď jinde mešká
a duše má je pýchou zmámená
a srdce moje překypuje blahem.
Jsem na svém dítěti teď závislý
a stále blouzním o robátku drahém,
jen je a ženu svou mám na mysli.
Ne, příteli, ty nechápeš to ani,
to velké štěstí mé jak dusí mne,
dnes celý svět bych objal do svých dlaní
v své lásce horoucí a upřímné.
Já o tom robátku, na které čekám,
bych stále mluvil jen a šel bych dnes
do polí, lesů, do samoty někam,
kde jásal bych a vyzpíval svůj ples.
Teď teprv se v mém žití rozezvučel
ten akkord plný, který chyběl tam,
teď teprv cítím, že má život účel,
když na své příští dítě myslívám,
teď teprv chápu celé kouzlo ženy,
když v lásce dává život dítěti,
ten život příští, dlouho vytoužený,
jejž nejsvětější láskou posvětí.
Teď teprv cítím, co v tom svatých kouzel,
být celým mužem, celým člověkem,
v životě, jenž se z tvého žití vzbouzel,
dál žíti ve vývoji odvěkém,
v dítěte svého dětství vidět znova
své dětství vlastní, v jeho dětských hrách
zas prožiti to vše, co člověk chová
v svých nejkrásnějších, dětských vzpomínkách.
Teď teprv cítím, co v tom luzné krásy,
když dětství tvoje znova začíná,
když ve vzpomínkách k srdci se ti hlásí
tvé zašlé mládí, láska matčina,
to svaté kouzlo domova, to všecko,
co prchlo dávno, ach, tak dávno, žel,
ten zlatý čas, kdy sám jak malé děcko
v laskavé oči svých jsi pohlížel...
Jen vysměj se mi, příteli můj, chceš-li!
Hle, fantasie moje bohatá:
já vidím se už jako stařík sešlý,
jak na svém klíně houpám vnoučata
a s babičkou, teď svojí žínkou mladou
jak vzpomínáme chvíle nynější,
a děti do klína nám hlavu kladou,
až spánek pomalu je zkonejší...
Nu, odpusť, příteli, čím bavím tě tu.
Ty nazveš mne snad vzorem šosáka.
Máš pravdu. Výhost dal jsem všemu světu,
jenž dávno mne už ničím neláká.
Mám svět svůj vlastní: drahá moje žena
a dítě mé, to teď můj celý svět...
Hle, u okna teď stojí zamyšlena.
Ach, ano, o čem lze jí přemýšlet?
Jen o tom, čeho duše naše obě
tak plny jsou, co přijde, přijde k nám,
co rozechvěný v kratičké už době
v tom malém království svém uvítám,
co bude našich duší štěstím, světlem,
co radostí nám duši omámí,
čím tato jizba promění se v Betlem,
kde bude dítě vládnout nad námi...
Má mladá žena oknem ven se dívá.
Pod okny v zahradě nám kvete bez.
Je jarní večer, kol se připozdívá.
Má žena ptá se, co to píšu dnes.
„Pojď, přečti si,“ já pravím. Přešla ke mně
a přes rameno čte mi zpověď mou...
A hle, ty drahé ruce tiše, jemně
mne kolem šíje zvolna obejmou...
Bez pod okny sem vůni sladkou nese
a máta voní, kvete reseda.
Hle, drahá žena moje pozvedne se
a ke klavíru tiše usedá.
Ty nevíš, příteli můj, co je kouzla
v té písni, kterou tiše zahrála...
Já poslouchám, mně s tváří slza sklouzla
a byl bych rozplakal se bezmála.
Víš, z „Hubičky“ tu kolébavku pěla,
již zpívá Vendulka... Ve chvíli té
má žena stranou na mne pohleděla:
i ona měla oči zalité.
To byly slzy štěstí, že je matkou,
že popřáno jí bude za krátko
tou Vendulčinou kolébavkou sladkou
hýčkati vlastní svoje děťátko...
Ó, drahé dítě, nade všecko dražší,
jež jako Simeon já spatřím rád,
až přijdeš, přijdeš v tuto jizbu naši,
tvá matička tě zlíbá nastokrát!
Ó, drahý květe, nevzbuzený posud,
kéž Bohem požehnán je život tvůj,
jen štěstí, štěstí dej ti dobrý osud,
tě andělíček boží opatruj!
...A žena umlkla. V té chvíli právě
kdos vešel. Někdo těžce stůně kdes.
Jí smutno bylo při té náhlé zprávě:
mám jíti k nemocnému ještě dnes.
Povinnost volá. Půjdu. Končím tudíž.
Buď hodně zdráv a vždy se dobře měj,
můj hochu milý, zdráv a šťasten budiž
a v příštích dnech si na mne vzpomínej!
Jest po všem tedy. Dostal jsem tvé psaní,
jímž odvětil jsi na můj telegram.
Jak je to možná, ptáš se. Nevím ani,
nevěřím posud. Jako strašný klam
a těžký přízrak, jenž mě ve snu mučí,
to vše se zdá mi býti. Hochu můj,
nad posledního žebráka jsem chudší,
mne ubohého z duše polituj!
Je tedy po všem. Je už tedy po všem.
Či přec jen se mi zdá ten hrůzný sen?
Ach ne, to pravda. Hrozná pravda, ovšem.
Já přece bdím, ba krutě probuzen
jsem ze své idyly. Teď hledím vůkol
a kolem mne je smutek, trud a děs.
I mého žití skončen, tuším, úkol,
a lhostejno, zda zítra nebo dnes.
Je po všem tedy. Já se domů vrátil,
krev nějak všecka ve mně ustydla.
Zoufalý pocit práznoty mne schvátil.
Je všude ještě zápach kadidla
a voskovic a věnců. Vůně těžká
a omamná. Ne, nejsem schopen slov.
Jsem sám, tak sám... Má žena jinde mešká,
mně odnesli ji v rakvi na hřbitov.
Jsem sám, tak sám. Co počnu si tu bez ní?
Jak strašné ticho je tu! Její hlas,
hlas její předrahý tu více nezní,
ne, ticho tu... Tak tedy odešla’s,
má dobrá ženo! V samotě a trudu
jsi nechala mne. Co mi zbylo teď?
Jak bez tebe tu, pověz, žíti budu?
Kam odešla jsi? Kde je odpověď?
Jsem sám, tak sám. Mé kroky znějí hluše
v té prázdnotě. Mráz duši táhne mi.
Až ke smrti je smutna moje duše,
v tom hoři i vzdech na rtu oněmí.
Je všecko tady, jako bylo za ní,
pod okny voní máta, kvete bez –
a přec to bolí, do krvava zraní:
jsem sám, tak sám, je tedy po všem dnes?
A ještě před týdnem, můj Bože milý,
jak tady u nás bylo jináče!
Tak nevýslovně šťastni jsme tu byli...
Dnes nemohu se dívat bez pláče
v to odestlané lože její prázné...
Na stěně dosud visí její šat,
můj ustrašený pohled na něm vázne,
vše němou řečí mluví odevšad.
Hle, okno, u něhožto ráda četla,
hle, klavír, na němž tehdy zahrála, –
já posud vidím, hlava její světlá
jak sklání se tam, šílím bezmála
a zdá se mi, že slyším píseň její,
již zpívala tu, kolik tomu dní? –
Nad klavírem se bílé ruce chvějí,
tu píseň slyším zas, tu poslední...
Ne, je to příliš, příliš krutá rána!
Tak sám, tak sám! Můj Bože, jaký trud!
Kolébka nová dávno uchystána
u okna tady stojí doposud
a kdo v ní bude spát? Kdo vloží do ní
mé dítě, kdo je zlíbá na čílku,
kdo nad tou kolébkou se něžně skloní
s tou písní: hajej, zlatý andílku –?
Ta prázná kolébka, to lože prázné...
Tak sám, tak sám! Můj druhu, věříš-li,
teď teprve mně slza v oku vázne,
když za pohřbu mi slzy nepřišly.
Já neplakal jsem slzami, leč krví,
když zaslechl jsem pohřební ten zpěv,
já tupě šel jsem za rakví a prvý
jsem hodil tupě hlínu na rakev.
Teď teprve má bolest v slzách taje.
Byl u mne tchán a plakal, „dcero má,
mé zlaté dítě,“ stále šepotaje.
Ach, zoufale tak je nám oběma...
Má žena zlatá! A mne při tom drtí
ta výčitka, že já jsem vinen sám
svým neštěstím, sám vinen její smrtí.
Jen s hrůzou na všecko si vzpomínám.
Já k nemocnému byl jsem volán tady,
na cestu vydal jsem se do noci.
Byl z továrny to dělník, člověk mladý
a nebylo mu více pomoci:
skvrnitý tyfus... Já se doma omyl,
však bylo pozdě už. Ten strašný host
zapadl k nám a jedním rázem zlomil
dva životy, s kterými třetí srost’.
V horečce slova mluvila mi sladká,
zda mám ji stále, vždycky stejně rád,
a zpívala: mé děťátko, tvá matka
tvá matička tě libá nastokrát...
V horečce blouznila a potom ráno
dne pátého jí na rtu umřel vzdech,
a bylo po všem, bylo dokonáno...
Jen já jsem zbyl tu ve svých bolestech.
Vzkřik divoký mi nyní v srdci vázne,
že dýchati má prsa nemohou.
Ty prázná kolébko! Ty lože prázné!
A vidím ženu svoji ubohou,
jak domů vedl jsem ji, žínku mladou,
jak odkládala svatební svůj šat –
a potom zas, jak do rakve ji kladou
a vzlykání a pláč zní odevšad.
Tak sám, tak sám... A venku voní máta,
pod okny ještě kvete modrý bez,
a bílý motýl za motýlem chvátá...
Tak sám, tak sám jen já tu sedím dnes,
tak sám, tak sám, tak nad žebráka chudší...
Tíživý smutek čelo olíbá
a náhle přízrak bolí mě a mučí,
že kolébka se zvolna kolíbá...