Mní člověk: v život idealů
jak malým je ten širý svět.
Co slzí, běd,
co pohrdání, muky, žalu,
o skutečnosti drsnou skálu
co vidíš snů se rozbíjet!
To život, řekneš. V ňadru kvílí
dob zašlých nápěv, sám a sám
jen zbylý tam.
Ta hlava tvá, že nesešílí!
A hloub a hloub se zvolna chýlí,
v klín teskným, divým mrákotám.
Leč z těchto přece slunce sálá...
A ty jsi po něm ruce vztáh’
a v mátohách
zář ducha věčná, neustálá
a lauru snítka květem vzplála
i paprsk jitra na horách.
Ta náruč jak se vzpíná k němu
a s křídel padá všecka tíž...
ó duchu slyš,
rci, ty jsi světlem žití mému,
a k tomu cíli neznámému
mou bludnou dráhu osvítíš. –
A jasněj tam to světlo plane...
ó jdi, ó leť, vše opusť zaň:
i rodnou stráň
i drahých hroby zasypané
i hnízdo lásky nevylhané
pro lístek růže na svou skráň.
Jsi činů, lásky, slávy lačen,
shoď vše, co tíží, velký teď
a hrdý leť
z té hrstky prachu v zástup mračen
a s bouří zpívej sám a nadšen
a směle v oko slunci hleď.
Buď orlem v skalách Hymalají
a Uraganem v Sahaře
a na jaře
buď lavinou, když sněhy tají
a rudé Alpy plápolají
jak ozářené oltáře.
Buď vichřicí, jež nespoutaná
i zem i nebe poděsí
a v pralesy
tak dlouze kvílí jako hrana
a hýří divou vášní štvaná
a mraku hnízdo stele si.
A mořem buď, jež hučí lkavě
a těžce bije v příkrou hráz
a bouří v ráz
se vzchopí, jako v boj se stavě
by v majestátní, hrozné slávě
král pouště hřivou pozatřás’.
Buď velkým v lidí smích a zrádu
a poctivým v jich lež a klam,
buď světlem tmám
a hřímej písní vodopádů
a živlů jek a spor a vádu
v své písni prociť z lidí sám.
Co moci tvé se může zdráhat?
Duch křídla má, ó dej se v let
a nikdy zpět,
buď velikým, chtěj směle sáhat
v říš myšlének a sporných záhad,
jichž dosud pln je celý svět.
V myšlének říši budiž králem
a staré bludy směle boř,
jak volný oř,
tak létni za svým ideálem
vždy výš a výš! – i v boji stálém
za staré světy nové tvoř.
Ať čeká boj! – též sláva čeká –
a je-li bojem život náš,
to dobře znáš,
vše zhojí jedna ruka měkká,
a vřava kol ať víc se vzteká,
ty svatý prapor neprodáš.
Jen směle výš a stále vzhůru,
jen hrdě dál a výš a výš!
Ó duchu slyš,
už volný vzlétni ku azuru
a v rodných duchů hřmícím kůru
i ty si trůn svůj postavíš.
Ó slyš ten dech tak sladký, vřelý,
jak vábí tebe, v dál že rád
bys chtěl se brát...
...A zatím život prchá celý
a za vše dá ti osiřelý
kout hřbitova, kde můžeš spát.