Ó vy, jichž půvab nepomíjí,
vy nejkrásnější mezi všemi,
vy, jež jste samy poesií,
ó, čarokrásné, odpusťte mi,
že píseň má se zvedá k vám,
ve slávy vaší jasnou zoři,
jež ode věků k věkům hoří,
že smělý zrak svůj pozvedám,
že písní dávno v duši spící
a vzbuzenou a jásající
vám, krásné, luzné, toužím říci,
co něhy pro vás v duši mám!
Ó, vy, z jichž retů pěvci ssáli
svou nesmrtelnost lačným retem,
své nadšení, jež v neustálý
žár vzplálo v nich a bylo květem,
jenž písněmi jim z duší rost’:
ó, povězte, zda úděl sladčí,
než tam, kde srdce srdci stačí,
v ráj sklenouti si zlatý most,
kde nikdy slunce nezapadá,
a vaše krása věčně mladá,
vše něha, kouzlo, půvab, vnada
u věčnou září budoucnost!
Ó, vy, jimž krása věčná dána,
by zpily se jí pozdní věky,
z vás každá sama, nevolána
k nim přišla, na rtech úsměv měkký
a v srdci svaté lásky ples.
Ó, divy, jimiž láska pučí!
Ret na rtu, náruč ve náručí
vy žili jste to krátké dnes
a zítra, onu krátkou chvíli,
jež slove žitím a jež pílí
jak list, jenž se stromu se chýlí,
a vichrem štvaný k zemi kles’.
Ó, kouzlo, kdy ret na rtu plane,
když plamen touhy v požár vzrůstá
a ty na skráni utýrané
ucítíš drahá, žhoucí ústa
a líbán líbáš láskou zpit...
Ó, láska, bujné dítě vnadné!
V sny básníka když smutek padne
a otráven je duše klid,
když pochyb mráz mu v čelo šlehá
a zášť jak fena za ním běhá:
bytosti jedné sladká něha
můž’ všechny stíny zaplašit!
Ať květy snů mráz jemu ničí
a supi srdce z hrudi klovou,
on má svou drahou Beatrici
a světice ty jak se zovou,
jichž básník jaký měl kdy rád!
Má duši, která s jeho skrání
vylíbá smutek, odříkání,
má rty, z nichž může písně ssát,
má trůn, kterému ku podnoží
své všecky písně v lásce složí,
má vše, když láska, zázrak boží
mu v cestu žehná nastokrát!
Ó, světice! jen z vašich retů
vše nadšení své oni ssáli,
jen vámi v kouzlu nových vznětů
jim v zanícení duše vzplály.
Jak svět se vám kdy odvděčí?
Když v duše jejich padly stíny
v tom těžkém boji za vavříny,
vždy měli ret, jenž vyléčí,
vy vždy jste anděly jim byly,
když z poesie zřídla pili,
až nesmrtelnost vykoupili,
dar bohů, poklad největší!
Ó, luzné zjevy čarokrásné,
vy, jež jste samy poesií,
já vím, můj život dříve zhasne,
než do věků své jméno vryji...
Já bez lásky jdu světem sám.
Já vím, že vavřín pro mne není,
že dříve klesnu v zapomnění,
než dojdu v slávy zlatý chrám,
já vím, mně dojít není přáno
ve věčné slávy zlaté ráno,
jež vyvoleným uchystáno –
já dříve zajdu v náruč tmám –
Já vše to vím. Leč jestli jednou
i k mým se skráním láska skloní
a zlíbá-li mi hlavu bědnou
a budu-li kdy zpívat o ní:
v té tmě, jež losem malých jest,
ó, čarokrásné, luzné ženy,
rád spáti budu zapomněný –:
jen o ní dál ať žije zvěst,
jen jí svůj přejte úsměv měkký,
ať jako vy v ty pozdní věky
i ona krásou, ctností, vděky
dál září, hvězda v kruhu hvězd!