Bylo to jednou – bože, zle je,
ten čas tak rychle uletí! –
vidíte, datum toho děje
mně vypadlo už z paměti.
Ach, ve vzpomínkách všecko zbledne,
když zapsáno to nemáte.
Bylo to ve tři odpoledne
či večer asi k deváté.
Šli, on a ona – jenom stěží
si vzpomínám – však na jméně
vám nejspíš asi nezáleží,
a mně, nu, mně již nejméně.
Byl ten, kdo šel po jejím boku,
ne ošklivý, ne hezký hoch,
být mohlo mu as dvacet roků,
však také mladším býti moh’.
Kams do neznáma oči vpité,
s ním vedla se tu jeho druž:
šat měla barvy neurčité,
a jaký klobouk, nevím už.
Svět řek’ by, milenci že jsou to,
a každý jistě hádal by,
ty dva že pojí lásky pouto,
ač daleko je do svatby.
Byl měsíc květen snad či snad leden,
buď padal sníh či kvetl bez,
z těch dvou, kdo šli tu, šilhal jeden,
kdo z nich to byl, již nevím dnes.
Jinochu časem sjelo se rtu
cos jako: „Ach, můj zlatý sne!“
Zda vážně říkal to či v žertu,
i mně je trochu nejasné.
Šli, oba asi ve svém mládí
ráj lásky našli na zemi –
zda opravdu se měli rádi,
lze těžko říci, zdá se mi.
V tom bůh ví odkud, náhle maně
kdos vyřítil se na oba
a jaksi zhurta vyjel na ně –
zle bylo, jak se podobá.
Byl, tuším, tatínek to její,
či poručník, anebo strýc.
Byl všecek zrudlý v obličeji
a oni, možná, ještě víc.
Co všechno děl těm mladým duším,
kronikář o tom nepíše.
I rákosku měl v ruce, tuším,
náhodou asi, nejspíše.
Rákoska ona prý až milo
bohaté náhle měla žně.
Kolik těch švihů vzduchem bylo,
říc’ nedá se ni přibližně.
Co vše se mezi nimi dálo,
to vědí pouze oni tři.
Buď padal déšť, či se tak zdálo –
však to sem vlastně nepatří.
Jak voda když se řítí se skal,
pleskotem ustavičným hřmíc,
takový zvuk tu hlučně pleskal –
co bylo to, lze těžko říc’.
Jen tušiti lze spíše, že tu
se přihodila jakás věc
dost nemilá – ve kvapném letu
spěl odtud snivý mládenec.
Je neznámo, co všechno tady
mu řekl onen cizí stín,
však bůhví proč, ten panic mladý
se tvářil jako bolestín.
Co v chvíli té mu nitrem hárá,
kdož ví? Však celý prý se třas’
a zmizel najednou jak pára –
a nač by čekal, prosím vás?
Té dívce prý až slzy vhrkly
při loučení tom do očí,
když onen muž jí hrozil zbrklý,
že s ní prý doma zatočí...
Prý dlouho vzpomínala na to,
i bití bylo ohromné –
proč? Kdo pak ví! A kolem vzato:
co je nám potom, – ne?