K té drahé české písni láska vřelá
když v nadšených nám srdcích vypučela,
ó, kéž tam ve své tklivé kráse prosté
vždy věčně živá sílí, žije, roste,
z ní nové vždy nechť nadšení se prýští
až k onomu dni, kdy snad s osudem
o vlastní život svůj, o vlastní příští
se bít, nutkáni bohdá nebudem!
Ó, písni naše, pozdravena buď!
Když smutno bývalo v tom kraji českém,
když pocit tíživý nám tísnil hruď,
a duši často zalil marným steskem,
tys bývala to, písni naše milá,
jež světlo rozlilas v té mrtvé hluši,
jež zamlklým jsi čela vyjasnila,
když vyzpívat si mohli bolest z duší...
Tys těšila je plamennými slovy,
že v tobě, když je krušil osud zlý,
vždy útěchu i sílu nalezli,
s nadějí novou dál jít v zápas nový.
Od srdce k srdcím šla’s v ten český lán,
a rostla síla v ohlase tvém živém.
Kdo malátný byl dřív, hle, jako divem
byl celý muž, zas bít se, odhodlán,
a neustoupit z cesty pranikomu.
Šla před ním píseň jako anděl mstící –
a burácelo vůkol hlasem hromu
tím zpěvem: „Kdož jste boží bojovníci!“
Však nejen v boj jsi vedla český lid,
a věrně s ním šla dobou zlou i velkou:
on tebou uměl se i pomodlit,
a jak mu v trudech bylas těšitelkou,
tak při něm bylas, věrná družka světlá,
i tehdy, když skráň smutkem nachýlí
a když alespoň časem, na chvíli
i jemu plachá radost v srdci zkvetla.
S ním dovedla jsi plakat i se smát,
dnes chmurný blesk a zítra úsměv dětský.
Od kolébky až po hrob s tebou rád
se sdílel o radost i trudy všecky:
i svátečním jsi jemu zněla klidem,
i třeskem zbraní... Naše písni sladká,
ty, jeho sestra, milenka i matka,
dál věrně buď a žij s tím věrným lidem
až k tomu dni, kdy právem bude moci
Hossana svoje velkonoční pět,
v ten velký den, o jakém snili otci,
o jakém v dávných bojích sníval děd:
kdy staneme u cíle dlouhé pouti,
kam osud ved’ nás mnohým bojem zlým – –
Nuž, jménem Páně, dál! A zahynouti
ty, bože, nedej nám, ni budoucím!