MŮJ ŽIVOT
Já nevím, Živote! zda v nicotu již plynou
Tvé unavené dni, neb v nové klamy jdou,
Však tebou obtížen, jak zmaru nad hlubinou
Se marně potácím dál cestou bezcílnou.
Ať v květy opojné jsi rozvil nitra jiná,
Mně ve květ spánku jen dal’s v mdlobách vykvésti.
V závoji šednoucím tvá ruka nehostiná
V mou bytost únavu jen vtkala s bolestí.
A přece! Co jsem snil! Čím zřítelnice plály!
Já také z křišťálných pít dychtil pramenů,
Já toužil vzkřiknouti a odpověď mít z dáli – –
Však sláb jsem uslyšel jen vlastní ozvěnu.
Vy, kdo mým žitím jste šli tiše, nachýleni
Nad mojí záhadou, jak v slzách pobledlou,
Zda necítili jste, že ve mně viny není,
Že něco jiného v zmar vedlo cestu mou?
52
Já mohl jenom snít, co jiní s pýchou žili
Tam venku, ve slunci a s rhytmem horečným.
Má píseň zpívala, čím zraky zajiskřily.
Však život prázdný byl a rozvanutý v dým.
I když jsem výdech pil, jenž růží sladkost nesl,
Když cizí vášně žár mé tělo uchvátil,
Já s tělem lhostejným jen v prudkou výheň klesl
A cizí rozkoší jsem neproměněn byl.
Neb v chvílích magických jsem druhem byl v noc dlouhou
Jen navždy vzdáleným. Já snil, co smutní sní,
A v pozdní ekstasi k těm vzplál jsem vždy jen touhou,
Kdo dávno odešli, svou lásku pohrobní.
Jen jejich pohledy mně v hvězdách zazářily.
Však v chladných smaragdech se teď vše zachvívá,
A v lásku Chimaera jak měsíc v kraj se chýlí,
A duše vzbuzená se třese mrazivá.
Můj život v jisker šum a v zlato nezbrázdila
Neklidná galéra hrou vesel odvážných.
Já v půlnoc tiše plul, kdy voda černá byla
A dálky nehnuté, jak smrt by spala v nich.
A v basaltovou sluj se Osud zatměl mrakem,
Spěl v hloub jen neplodnou, jež žití nehostí.
Jak světlo s vyhaslým se smutně setká zrakem,
Tak pozdravoval se můj smutek s marností.
53
Jen časem pátravě jsem zřel v těch nitra chvějná,
Kdo mimo kráčeli jak stíny bez jména,
V jich zracích hledal jsem, zda spí tam marnost stejná,
Všem v úděl společný od věkův určená.
54