[Úvod]
Jsem starý flagelant, jenž boky nahé
za písně pochmurné do smrtné únavy,
by klesl vysílen a v proudu lásky vlahé
zrak ztočil naposled v bok Krista krvavý.
Jsem drsný námořník, jenž do tmy pluje z jasna
po mořích Neznáma, jak s větry o závod,
by náhle slyšel škleb a posměch ďábla žasna
a s lodí rozbitou v klín padl zrádných vod.
Jsem zachmuřený kněz, jenž v kobkách chrámu ztměných
mši tichou denně čte u Panny zázračné,
by, smutný zpovědník všech duší zatracených,
jich hříchů ukryl stín v žaláři duše své.
Jsem žena umdlená, jež láká v ňadra skvělá
zhýralce divoké a v plen jim dává klín,
by ve hře zuřivé dech chroptíc zarážela
a mřela zdušená na horkém loži vin.
[7]
Jsem básník morosní, jenž cítí každou muku,
jak housle tenkých strun, když prsty jich se tknou,
jež vášní chmurný hráč vzal v drsnou svoji ruku,
by struny nervů mých protrhal divou hrou.
Jsem starý flagelant, jenž zmučen do krvava,
jsem drsný námořník pod stěžněm rozbitým,
jsem zachmuřený kněz; jenž rozhřešení dává,
jsem žena zhýřilá, jež hrám se divým vzdává, –
jsem básník morosní, umučen dílem svým.
8