Krajina v duši.
Bez hrází moře písku,
oceán mrtvých vln.
Vše zatopeno prachem šediva,
vše zalito
pošmurným svitem
a zsinalým,
vše uspáno jak tíhou nekonečné rozsáhlosti
a smutkem ovzduší,
v němž jak by utkvěly a ztrnuly
mátohy popelavých šmouh.
Bez hrází moře písku,
oceán mrtvých vln.
A mrtvě svítí slunce,
pobledlá hýřilcova tvář,
jak prachem povleklá a flórem smutku,
a znavená
jak lampy svit,
jež vyhořela do rána.
Ni ruch, ni život kol
46
v prostoru vychladlém,
v té truchlé samotě, jež na všechno se věsí.
Vzduch nezbrázdí
let ptáka potácivý,
jenž povzletěl,
by z rákosí
a křídel tlukotem a poplašeným vzmachem
klid protrh’ příšerný.
Vše mrtvo, mrtvo kol.
Bez hrází moře písku,
oceán mrtvých vln.
Jen časem prochvěje
krajinou vzdech
jak skrytá hrůza,
jak záchvěv děsivý
vše schvátivší,
jenž stíny poplaší,
voj příšer uspaných a kletbou spoutaných
a strašidel
a mátoh,
prolétne prostorem tak teskně, zdlouhavě
a zmizí
za šedivou linií
obzoru –
a zase nehybnosť
v poušť vchází,
a mrtvo vše
47
a těžko, ztrnulo a nemluvno
jak v spánku
tisíci let –
jen slunce mrtvě svítí,
pobledlá hýřilcova tvář,
jak prachem povleklá a flórem smutku,
a znavená
jak lampy svit,
jež vyhořela do rána...
48