„Roh rázně ať juž hlaholí!
Chcem’ do lesů a do polí,
by nám též jednou bylo štvát,
když nás štvou za den tisíckrát –“
král Václav dí dnes vesel.
A každý pán, jak bývá juž,
byl rázem k honu celý muž
a v žert měl na sta hesel.
Zář slunce hrála v zeleni
a v kraji vůkol žert a smích,
a před ním štvaní jeleni
v těch krásných lesích zbirožských
kroužili pro zábavu.
A Václav král a jeho šíp
a šaškův časem řízný vtip
tu měly dobrou stravu.
Až ztratili se družině – –
„Ba při sám Bůh! jak bohatý
je kraj můj od hor k bystřině,
od hradů pyšných do chaty,
jež bohata je klidem.
A celý kraj ten český je,
jak Bůh když jaro uvije
a dá je v srdce lidem.
Však žel mi, žel, snad po mně kdys
zde cizák bude na honu
a zvrátí drze každý rys
těch dobrých, starých zákonů,
že nezbude ni zvěře!!“
Tak v dumě pravil Václav král
a prudším cvalem hnal se dál
kraj velkou slzu měře.
I šašek v smích se rozplakal –:
„Tvá Výsosť – buď mně milostiv,
že lichým je mi velký žal,
jenž trápí tě, když – jaký div?
tu zem tak znáš, můj pane!
Však myslím si tak v předtuchách,
že dost vždy bude po Čechách
kořisti, pány štvané.
Snad z davu orlů, jelenů,
tu jeden bude vzácný host –
však lovců cizích plemenu
tu lupu zraje dost a dost
přes vzdechy Tvé i stesky:
Jich terčem bude zlata důl,
hruď sedláka i v plotě kůl
a v ústech jazyk český!
A to těm lidem za sta let
lov bude věru nejdražší.
Nač se Ti proto zamýšlet,
že z Čech kdo honbu vyplaší –
ať kdo chce tomu věří!“...
Dnes v prázdno střílel Václav král.
A duší jak by mráz mu vál:
můj lid tou štvanou zvěří!!