„Nu, neplač, Manko, jinde bude líp
ti, milá holka, co bys u nás měla?
Vždyť víš to přece, táta posílat
nám nemůže, a já – můj Bože, já –
pro radost lidem píšu pohádky
o princech, princeznách, a jejich zámky
jsou plny zlata, krmí bohatou
se prohýbají stoly u nich tam –
a sama s dětmi zimou třesu se
a hladem – vyjít skoro nemohu –
znáš přec můj šatník – do bot děravých
mi teče voda... Nu, já vím, já vím,
měla’s nás ráda, jako věrný pes
jsi táhla s námi s místa na místo
a s námi třela nouzi. Ale teď už
svědomí ani nemám mít tě tu,
když stále hůř je u nás. Světa kraj
přec nepůjdeš – vždy můžeš přiběhnout
z té nové služby podívat se k nám,
na mne i děti. Tak už neplač, jdi!“
A Manka, hlavu na kuchyňském stole,
štkala a štkala. „Tak už tedy jdu!“
posléze řekla, utírajíc zrak.
Políbit chtěla paní ruku – ta
ji chytla však a pocelovala;
pak s novým pláčem rozloučila se
i s dětmi, jež tu zaraženy stály,
psa pohladila, Vida starého,
jenž nechápaje, co se děje dnes,
kol pobíhal a vrtěl ohonem –
a pak se za ní dvéře zavřely.
A bledá paní, jíž ni krutá bída,
ni starost s tváře shladit nemohla
sled velké krásy, sedla s povzdechem
si k svému stolku s bustou Goethovou
a psala, psala. Děti potichu
šly po své práci, Dora šila cos
a Jarouš kreslil pilně. Ale všem
se smutnější zdál listopadový
ten dlouhý večer – něco odešlo
s tou milou Mankou – trocha veselí
v té jejich bídě, paprsk poslední
jak byl by zhas... teď tma a prázdnota.
Pak ráno také práce přibylo
té bledé paní – ale konečně,
i Dora pomohla a vařiti
nebylo z čeho, a tak šlo to, šlo
i bez Manky – jen smutek zůstával.
Dva přeletěly dni. A v třetí večer,
když smutná paní hořký psala list,
jak žebrat musí už a přátelé
ji opouštějí všichni, pojednou
na dvéře někdo tiše zaklepal.
Děti se lekly, sama otevřít
šla paní tedy, ale úžasem
ucouvla o krok: „Jak že, Manko, – ty?“
A Manka s pláčem k nohám padla jí
a líbala jí ruce. „Nemohu –
tam zvyknout“ – štkala – „stýská se mi tam –
a když jsem v noci připomněla si,
v čem byla jsem, a jak jste, paní, přec
mne nevyhnali, srdce utrhnout
mi moh můj nevděk – nechte, nechte mne
tu mezi sebou – prosím pro Boha,
mzdy nechci, se vším spokojena jsem,
se starým Videm budu dělit se
o kůrku – jen mne nevyhánějte!“
Tu bledé paní, mučednici krásné,
jež po hlavě ji měkce hladila,
tvář ozářilo světlo útěchy,
a pozvednuvši Manku, přitiskla
to její věrné srdce na svou hruď.