MANKA.

Antonín Klášterský

Nu, neplač, Manko, jinde bude líp ti, milá holka, co bys u nás měla? Vždyť víš to přece, táta posílat nám nemůže, a můj Bože, pro radost lidem píšu pohádky o princech, princeznách, a jejich zámky jsou plny zlata, krmí bohatou se prohýbají stoly u nich tam a sama s dětmi zimou třesu se a hlademvyjít skoro nemohu znáš přec můj šatníkdo bot děravých mi teče voda... Nu, vím, vím, měla’s nás ráda, jako věrný pes jsi táhla s námi s místa na místo a s námi třela nouzi. Ale teď svědomí ani nemám mít tu, když stále hůř je u nás. Světa kraj přec nepůjdešvždy můžeš přiběhnout z nové služby podívat se k nám, na mne i děti. Tak neplač, jdi!“ A Manka, hlavu na kuchyňském stole, štkala a štkala. „Tak tedy jdu!“ posléze řekla, utírajíc zrak. Políbit chtěla paní rukuta ji chytla však a pocelovala; pak s novým pláčem rozloučila se i s dětmi, jež tu zaraženy stály, psa pohladila, Vida starého, jenž nechápaje, co se děje dnes, kol pobíhal a vrtěl ohonem a pak se za dvéře zavřely. A bledá paní, jíž ni krutá bída, ni starost s tváře shladit nemohla sled velké krásy, sedla s povzdechem si k svému stolku s bustou Goethovou a psala, psala. Děti potichu šly po své práci, Dora šila cos a Jarouš kreslil pilně. Ale všem se smutnější zdál listopadový ten dlouhý večerněco odešlo s tou milou Mankoutrocha veselí v jejich bídě, paprsk poslední jak byl by zhas... teď tma a prázdnota. Pak ráno také práce přibylo bledé paníale konečně, i Dora pomohla a vařiti nebylo z čeho, a tak šlo to, šlo i bez Mankyjen smutek zůstával. Dva přeletěly dni. A v třetí večer, když smutná paní hořký psala list, jak žebrat musí a přátelé ji opouštějí všichni, pojednou na dvéře někdo tiše zaklepal. Děti se lekly, sama otevřít šla paní tedy, ale úžasem ucouvla o krok: „Jak že, Manko, – ty?“ A Manka s pláčem k nohám padla a líbala ruce. „Nemohu tam zvyknout“ – štkala – „stýská se mi tam a když jsem v noci připomněla si, v čem byla jsem, a jak jste, paní, přec mne nevyhnali, srdce utrhnout mi moh můj nevděknechte, nechte mne tu mezi sebouprosím pro Boha, mzdy nechci, se vším spokojena jsem, se starým Videm budu dělit se o kůrkujen mne nevyhánějte!“ Tu bledé paní, mučednici krásné, jež po hlavě ji měkce hladila, tvář ozářilo světlo útěchy, a pozvednuvši Manku, přitiskla to její věrné srdce na svou hruď.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

kocour, káča, kočka, mňoukat, kocourek, kotě, ocas, utíkat, utéci, čert

214. báseň z celkových 413

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Zaklínač. (Ladislav Quis)
  2. U KAŠNY NA MENŠÍM STAROMĚSTSKÉM RYNKU. (Josef Svatopluk Machar)
  3. Ta láska! (Emanuel Züngel)
  4. V sousedství. (Bohuslav Čermák)
  5. Tchoř. (Ladislav Quis)
  6. XXVII. Vesele cinkají dukáty zlaté – (Josef Kubelka)
  7. NA ŠVESTKÁCH (Bohdan Kaminský)
  8. báseň bez názvu (Viktor Dyk)
  9. Mařence K... (Josef Václav Frič)
  10. Papouškovi. (Adolf Heyduk)