Praho, Praho, královno naše sirá,
Ty, jíž čelo věnčila kdysi sláva,
i v svém smutku, v porobě své a hoři,
jaká jsi krásná!
Ó, bych hlas měl hlubokých velkých zvonů,
který se sta Tvojich se valí věží,
by v svět celý, Tebe jenž nedbá, létla
pověst Tvé krásy.
Ó, bych měl jen barev těch žhoucích sílu,
nad Tvou skrání večer když v růžích hasne,
by v mé písni zaplála Tvoje krása
čarovným leskem!
Ale běda! Střízlivá doba páry,
kryjíc maskou pokroku špínu čela,
trhá, trhá s krásy Tvé, bědná Praho,
za lístkem lístek.
Ten, jenž kdysi, studentík drobný, sníval
o Tvém kouzlu v podkrovní svojí jizbě,
muž teď, zmaten točí se, stará Praho,
hledá Tě, hledá.
Ten, jenž zná Tě, venkova šedý stařec,
k pouti slavné který rád v Tebe spěchal,
stojí, neví, věřit-li může zraku,
v činžáků moři.
Rychle, rychle, nežli nám na vždy zmizí,
nechme táhnout obrazy staré Prahy
před svým zrakem, který chce snít a vpíjet
v její se krásu!
Pojďme za ní v uliček úzkých šero,
kde se chytá v štěrbiny dlažby tráva,
kde se v ticho s kostela smělé klenby
vlévá zvuk varhan.
Tam, kde domů, paláců zdobné štíty
v soumrak svítí, klášterů tmí se stáří,
v loubí ulic, v kouty, kde ještě dřímá
legenda tichá.
Jak se snoubí s klikatých střech tu nachem
svěží zeleň utichlých starých zahrad,
v jichžto stíny lákala v něhy dobách
galantní láska!
Co tu svědků, kamenných, šedých svědků
staré slávy, vítězství, zmatků, bojů,
těžkých ran a bolesti, větší všeho:
nevděku vnuků!
Rychle, rychle vzbuďme ty spáče ze sna,
nechť nám k srdci o starém mluví věku,
kdož ví, zda snad neskácí je už zítra
motyka s rýčem!
Nesmí, nesmí! Krásou Tvou spiti, Praho,
v duši plno zkazek těch přešlých časů,
k smělci, jenž Tě bude chtět na krev zdráti,
zahřmíme: Zpátky!
A Ty sama jako ta královna nebes,
která v jednom chrámě Tvém, jak dí pověst,
velké perly zloděj když bral jí s hrdla,
oživla rázem,
ze sna vzbuď se, strnutí pouta setřes,
rozněť blesky hněvu v svém klidném oku,
tu, jež skvosty strhati chce Ti, zachyť
rouhavou ruku!