OTEC A SYN.
Leta již, leta v hrobě spíš,
ohlas ni pláčepláče, ni smíchu,
otče můj starý, neslyšíš
v travné své mohyly tichu.
Myslím, jak rakev prohnilá,
země jak provlhlá studí –
lítost se náhle rozlila,
taková lítost mi hrudí.
Vidím, jak čelo jsi podepřel
žilnatou v smutku svém dlaní –
každá z mých prudkých hloupých střel
nazpět dnes srdce mi raní.
Ty jsi byl zklamán, zoufalý,
já jsem byl illusí plný,
čarovnou píseň zpívaly
bouřné mi života vlny.
Ty jsi zřel všech svých tužeb pád,
touha má letěla smělá,
ký div, že naše častokrát
střetla se nárazem čela!
53
Kde ty jsi viděl úklad zlý,
já jsem zřel krásu a květy,
srozumět, chápat nemohly
dva se ty protivné světy.
Dneska již všecko jinak zřím,
vím již, co bolí a trudí –
rozlívá lítost srdcem mým,
taková lítost se hrudí!
Sám jsem již otcem, na klíně
houpám si malého syna –
otče můj, všecko jedině
má byla, má byla vina!
Cítím tvou bolest po letech,
hoch můj když na klín mi skočí,
dceruška malá, jiskry šleh,
obrátí ke mně své oči.
S bolestí na černých perutích
bázeň mi nad srdcem letí,
že bych těm jasným očím jich
nemohl porozuměti!
54