Ó, zřím vás! a v mé duši
se všecek zvlnil cit:
Tys Bába – a ty Veles –
a ty zde Svantovít,
a vy ti bůžci malí,
již, v domě svatí všem,
jste v záři krbu stáli
nad starým ohništěm!
Jak vesele ten plamen
si v krbu praskal, plál,
kol vašich hlav a ramen
se stíny sobě hrál,
co ženy předly, vítr
bil zimní do krovu,
a muži smědí snili
o lupu, o lovu.
Zřím vašich božnic slávu,
nad mořem chrám váš čnět
a žreců průvod tichý
a člunů hbitý let;
výš pod starými duby
dým kroužit obětí,
a pak – jen zápas hrubý
a zmar a prokletí!
Třesk mečů – padlá těla –
křik – požár – trosky – krev –
pád hvozdů do popela –
nového boha zpěv;
chrám rozbořený plane
nad lesy Rujany,
a vy – jen rozmetané
a staré balvany!
Ó, dobře tak! Vy špatně
jste střehli krb i dům,
sil nedali jste pažím
v boj proti cizincům,
ni nesváru, ni zrady
jste nezašlápli blín,
když s křížem táhly řady,
kde váš byl hromoklín?
Z úst jazyk rvát jste dali
pro pozdních věků sten,
pro svého lidu žaly
zem na pospas a v plen.
Za vaši slabost, mdlobu
a malomoc a klam
vás poslední žrec skácet
měl toporem svým sám!
A přec – když praděd tesa
vás hrubě pro oltář,
zda nechtěl v kámen vrýti
jen svého kmene tvář?
A přec – mně v duši jihne –
jste velcí byli kdys,
a zrak můj zří, zda stihne
kýs příbuzenský rys.
A znovu mě to vábí
před vámi státi v snech,
a mračné rysy Báby
jsou náhle plny něh,
mně zdá se: chví se – roste,
jak zvlněn ves můj cit –
já ohléd’ se a musil
ten kámen políbit!