Vzhůru jsme stoupali,
výše a výš,
nebi vždy blíž;
mraky nám nad hlavou letěly do dáli,
bystřiny zpívaly
kolem nás jásavě,
a my šli po mechu, po listí, po trávě,
přes klestí, výmoly,
přes tesy, balvany,
nad srázy, orel kde sídlo jen vyvolí,
stezky kde strhány.
Pod námi les,
nad námi tes,
zvonky krav vesele
zvonily kdes,
a my jen vrchol, jenž v mracích, v pohledu,
letěli ku předu,
znoje pot na čele,
jako se v mládí jen pospíchá šíleně,
k čemu, ach, k čemu? – jen ke stínům jeseně.
Zvolna však krok
slábnul nám již.
Bože, ta výš!
Jaká se připjala na tlumok
najednou tíž!
Volněj a volněji táhli jsme v úvalu
a pak již docela pomalu, pomalu
vzhůru jsme kráčeli v stínu i úpalu.
K čemu ten chvat?
K čemu ten let?
Pohleď, jak za námi do hloubky pad,
ztrácí se svět!
Co se nám obrovským, ohromným zdávalo,
před čím jsme v obdivu chvěli se nemálo,
směšný má vzhled,
malé a nízké, jak stoupáme v před.
Proč jsme jen zprvu tak šíleně letěli?
Vždyť kol je celý ráj krásný a veselý,
za mžik snad zmizí již zeleň a houšť,
přijde jen poušť,
bezkvětá, mrazná, kamenná poušť.
Najednou, jak když nás bázně jme cit,
nemůžem dosti se nasytit
slunce a zeleně,
od stromu ke stromu těkáme nadšeně,
leháme na zemi,
alpskými růžemi
zdobíme čela si,
pohádek vysněných bloudíme do krásy.
Žízeň svou zkoj,
slyšíš, jak zpívá tu
cinkotem dukátů
pod skalou zdroj?
Zpívá nám, bolest že každou lze přenésti,
o lásce, o štěstí,
jenom je chtít!
Ke zdroji skoč,
ruku svou smoč,
chce se mi z dlaně tvé vášnivě pít,
píti z ní, k závrati
spíjet se, čerpati
těchu a sílu pro jed i klam,
tebe jen mám,
tebe jen jedinou na světě celém,
smutném a stmělém,
ostatní mráz,
prázdno, tak prázdno kolem nás.
Nebesům možno-li
ještě být blíž?
A přec zas k vrcholi
táhli jsme výš.
Zeleň se pod námi ve hloubi ztrácela,
umlkl docela
ptačí zpěv kolem nás, milý a důvěrný,
nyní kol klid jen, tak hluboký, bezměrný
prahorstva klid.
Chromá kleč zdála se pahýlem žebráka,
kterého slunce jas na cestu vyláká,
po níž jde šťastný, kdo zdráv je a syt.
Šli jsme kol dál,
větru chlad vál.
Opři se o mne jen, duše má, třeba-li,
v mžiku již cíl tu, a pohled se rozhalí
s vrcholu skal!
Konečně u cíle!
Těžce krok jde
přes sutky zlotřilé –
kde jsme to, kde?
Je to již vrchol či je to jen svah?
Všecko kol v mhách.
Kde jsi, mé dítě, mám o tebe strach,
ruku svou podej mi, kde jsi, ó, kde jsi,
duch můj se děsí,
vidím tě padat kams v mlhy té klín,
nejsi než stín.
A tam, hle, jakoby na skály pokraji,
jiné se stíny plouží a mihají.
Najednou zdá se mi: není to klam,
stínem jsem sám,
celá pouť byla jen krátká pouť životem,
a teď jdem v stínů sněm,
dolů a nahorů
těkati budeme v šírém jen prostoru
vysoko nad zemí,
a mně tak pojednou lehce, tak blaze mi.
A přec to klam,
snění a blud,
do mlhy zasvištěl tu i tam
slunečný prut:
mlhy se trhají, vidět je vrcholy,
lesy a údolí
se srázných stěn,
žena má rukou oči si zaclání,
a já cos cítím jak stesk jen a zklamání,
že to byl sen!
Ale to vím,
zahalen v mlhy té mrak,
že jsem byl usmířen s vším,
že bych chtěl odejít tak
do říše stínů v mlhy a chlad,
na život jako na cestu k vrcholu
bez stesku, lítosti, bez děsu, bez bolu
sladce si vzpomínat.