Růži rovně, když se na usvítě
Lásky dříve z rosy napije,
Pak svůj slunci šarlat rozvije,
Tak je k zření onno krásné dítě;
Jmění vlastních, nimiž v bolné sítě
Sardce lapá, sama nečije,
Před tím ruky vinné umyje
V nevinnosti, koho raní lítě:
Bezvědomě, v citech samostatných,
Jako sama krása působí,
Nechce chatry křiků neposvatných;
Žel jen! že čas panství sobě smělý
Nad vší zemskou krásou osobí,
Terhej růži, přijdou slunce střely.