„Chopte se ho! chopte se ho!
Do pout s ním a žaláře!
Vrahtě to, ach bole mého,
Léky sem a lékaře!
Užli se i z toho háje
Stala peleš loupeže,
Proč pak přísně správa kraje
Aspoň zde jich nestřeže?“ –
Takto křičím, takto laji,
Na sardci měv pravici,
V tom se „co to?“ lidé ptají
Jdoucí v blízké silnici,
Já jim příběh zřejmě dosti
Vypravuji, ale ti
O tom jako lidé sprostí
Nechtěli nic věděti.
Vás se tedy vtipu hlavy
Jemnějšího, vás se ptám;
Snad mne lék váš rány zbaví,
Snad vám onen šibal znám:
Byste ale, co se stalo:
Znali věc a příčinu,
Teď když sardce pookřálo,
Vám ji celou rozvinu.
Včera, bylo před večerem,
Procházím se po háji,
Tam kde loučky za jezerem
Ostrůvky dva dělají;
Slunce ještě asi plesa
Jednu půlku líbalo,
V levo však už sterým z lesa
Temno, okem kukalo.
Chodím, myslím, mezi stromy
Knihu nesa pod paždím;
Hned čtu, hned si bez vědomí
Květy v kytku shromáždím;
Zde si, leže v stínu, hovím
Při studničce pod bukem,
Opět motýle tam lovím
Běže za ním kloboukem.
Běžím, běžím – stanu rázem,
A ai krásné divadlo!
V úžasu mi klobouk na zem,
Kvítí s knihou vypadlo;
Předce jaksi v předěšení
Tolik ducha popadnu,
Že se ještě k podivení
Kloňmo za houšť přikrádnu.
Tu sem číhal tajným okem,
Ano v trávě ležící
Blízko břehu nad potokem
Uzřím krásnou mladici.
Víčka protřu; zefyr roušku
Bílou rval, níž oděna
Krotce spala, za podušku
Majíc vlastní ramena.
Jaký pohled! zlatá víže
Tělo vůkol tkanice;
Persy tenké šatu mříže
Tiskly ujít chtějíce;
Nad obočím jako mhla se
Cosi, mdlého vznášelo;
Kroužky vlasů v libé kráse
Lezli z ňáder na čelo.
O bych, myslím, tolik očí
Teď měl, kolik křovina
Tato listí! Sotvy vkročí
Žádost tato nevinná
V sardce mé, už dvoje lítá
Holubiček vedlé ní,
Jedna druhou šklube, chytá,
Vábí v luzném upění.
Z druhé strany sedí kýsi
Chasník s křídly na skále,
Toul mu strojný z plece visí,
Lukem chvěje zchytrale;
Všetečník! hned samopášil
Lecjaks s onou tkanicí,
Hned zas šípy svými plašil
Holoubátka hrající.
Tyto zberknou. Na neštěstí
Jakž on cílí z lučiště,
Sednou mezi ratolesti
Husté, mého křoviště...
Třesk v mé sardce! tuť já v nohy
Za ním s křikem od bole,
Než ai zmiznou u oblohy
Ptáci, panna, pachole.
Zatím se hned, ó zlé šípy!
Cosi ve mne rozhostí,
Čím víc hasím, trudných kypí
Ze sardce víc žádostí:
Zlosyn! takliž ve svět střílí,
Aby rány působil?
Medle, ač ho bratří milí
Znáte, rcite, kdo to byl?