Z let nevědomých do mládí jsem vkročil,
kde hárá cit a platí mladé snění.
Nastrojil osud, že jsem hocha zočil,
ten se smíchem a v skoku, čtveračení
si s toulem hrál, a když byl u mě, říká:
„Já udělat’ moh’ z tebe nebožtíka...!“
Ukázal vtipně na toul, plný šípů,
a povídá: „Já však tě nechám žíti!“
a při tom tonul ve smíchu a vtipu,
jak by měl v moci uvidět’ mne mříti.
A povídá: „Pojď se mnou – jenom chutě –
do nových krajů, chceš-li, zavedu tě!“
A šel jsem. Čárné krajiny jsem shlédl,
to vonný kraj byl, plný kouzel, zpěvu,
ráj pozemský, co klučina mne vedl,
tou říší bájnou, plnou nových zjevů.
Jak otrok šel jsem zvolna, nepospíchal
a vůni sál a písní tony dýchal.
A kouzla rostla. V světel pestrých mihu
se kolébaly rosou plné zvonky –
jak plny byly, snesly svoji tíhu
zlatistvou písní na stříbrné stonky,
že jimi tráva ve zlatisté zoře
ve velké písní utonula moře.
Dech lesů vanul na smaragdy třpytné
chorály čárné ku hor mlžných líci,
jak od jednoho druhý jiskrou chytne –
ty lesy, hvozdy byly moře hřmící –
však hřmící vážně, do taktu a zdlouha,
jak v prsou mladých nezkojená touha...
Skal tesy byly zlaté a v nich pukem
se prodíral tok perel jejich strání,
v ten hukot lesů zasahoval zvukem
stříbrným, tichým, sotva k poslouchání,
jak potok hrčel, méně... ale svítil,
jak hvězdný svět by na skále té chytil!
A za skalami zámek. V zámku záře,
na stropě slunce, kolem hvězdy bílé,
zde v blankytu, tam ve stříbrné páře,
jež snášela se k zemi v plné síle.
Trůn uprostřed – ten zjev mne k zemi sklonil,
zem líbal jsem, jak otrok slzy ronil.
Co viděl jsem, co mámilo mne všude,
se vlilo v duši silou cizí, tajnou,
cos sepjalo mne v srdci, které chudé
v tu krásu kleslo jako v říši bájnou,
až probudil je hoch, jejž zřel jsem vděčně,
a pošeptal mi jen: „To trvá věčně!“
„Smím zůstati v té říši, hochu milý?“
„Ah, ano,“ smál se – „až tě šípem zkusím...“
„Ó hochu, střel mne hned, hned v této chvíli –
já v říši té, kde klečím, zůstat’ musím!“
Hoch střelil dobře – dneska blaze dýši
a žiji lásce v lásky svaté říši.
Když odcházel, snad jinou za obětí,
smál se a zvolal ještě na mne v dáli:
„Nu! teď jsi v kraji nestárnoucích dětí!
Jeť lásky život blahý plamen stálý...
Jez, pij a žij – až k poslednímu plamu –
vše zdarma a jsi u plného krámu!“