Po chatách, zámcích zasedají v míru,
když jiné bojem odpravili z víru –
v ten vír se brzy vracejí zas k boji
ti lidé, šťastní ve vraždícím roji –
ještě ten prapor letí do azuru,
jak pro dobré by rozpínal se vzhůru!
A denně letí jako orli vzhůru,
v dol patří, kde kdo ještě žije v míru,
s té výše zvratné místo do azuru
se nesou k němu v dotěravém víru –
ti lidé, šťastní ve vraždícím roji,
by vyrvali ho z míru toho k boji!
Mne zvali také k životnímu boji,
mne vyzvali, bych s nimi letěl vzhůru
a naděje pln, zahynul snad v roji,
jenž nepřítelem žádoucímu míru,
mne zvali též, jenž v denním, sprostém víru
svou duší v míru mířil do azuru!
A za co bije prapor do azuru?
Proč lidé šťastní žijí v takém boji?
Vždyť, třeba v žití neustálém víru
se chvílí vznesou ve vřavě té vzhůru,
přece jen spadnou do nížiny míru,
ba v propasť pod něj v nepoctivém roji!
Já duši vyrval bojovnému roji.
Chci žít’, chci jak vy spěti do azuru,
však na perutech lásky, v stínu míru,
vám roven, ve všem bez nesváru v boji –
vám ruku tiskna, půjdu s vámi vzhůru,
však v souladu, ne v zápasícím víru!
A třeba zápas, ne však v takém víru,
bez závisti a ve šlechetném roji –
ten zápas, vedle sebe letět’ vzhůru
ku světlu slávy, prací do azuru –
snad prací ještě ve šlechetném boji,
však láskou půjdu s vámi jenom v míru!
Jen cestou míru spěji k žití víru –
bez vášně v boji vraždícími roji –
až do azuru, výš a vždy jen vzhůru!!