Nových divů svět se rozprostírá
Před zrakem radostně planoucím
A budoucnost krásná všehomíra
Duchům zjevuje se žasnoucím,
An nabývá nových sil ta víra
V srdci blaha lidu žádoucím:
Že po nových brázdách Matky-země
Dál ku předu chvátá lidské plémě!
Věru bohové se novým sňatkem
Se stoletím naším spojili,
Aby zloboh nepřevrátil zpátkem,
Co dárcové světla stvořili.
I nastojte! po železu hladkém
Stroje letem blesku pádily,
Aby podrobenou k službě parou
Rozkypřily kůru země starou.
[3]
Na té půdě bohda uhlazené
Bude zráti ducha osení,
Vědy v ouzkých jizbách zahrazené,
Vábné dary krásných umění,
Jako símě ptactvem roznesené
Pouště na oásy promění,
A řemesla prostá monopolu
O užitek podělí se spolu.
V naší vlasti, knížata kde plodnou
Druhdy brázdívali roli svou,
Práce i mzda s rolníkem se shodnou,
Města a vsi zdárně pokvětou,
Koleje pak mocí hromosvodnou
Lichvu skoupých sejpek pohnětou,
A krutého hrozná trýzeň hladu
Najde těchu z chlebodárných skladů.
[4]
Dítky vyšlé z lůna jedné matky,
Krví pobratřené národy,
Kteréž jak korábu pozůstatky
Bouř rozmetla mořem neshody,
Zanedbané obnoví zas sňatky,
Poslechnouce hlasu přírody,
Jenž milostně svého k svému čítá,
I cizince jako bratra vítá.
Vnuci mužův těch, co na se třeli
V dlouhých válkách ostrým železem,
Kovaný tuk země rozprostřeli
Dlouhotáhlým, valným řetězem,
Jenž budoucně obejme svět celý,
Svět, co v míru bude vítězem
A jen nepřítelem bude války,
I nejdalší své ukrátí dálky.
[5]
Kolem této oslavené hory,
Kdežto na tisíce Míšňanů
Kleslo Žižkovými pod prápory
Před branami statných Pražanů,
Teď se vine dálné od prostory
Mnoholičných spona občanů,
A ty stíny našich zbojných dědů
Žasnou, že bez války jdeme k předu!
Ovšem – boje nastaly nám jiné,
Ale vyšší, ale světější,
V kterých bratrská krev nepoplyne
A meč nezvítězí ostřejší.
V říši duchův, neustále činné,
Můž jen zvítězit duch činnější,
Jenž odín jsa tělem národnosti,
V novém čase v nové skví se cnosti.
[6]
Jak k panenským prsoum přitoulí se
Růže ve sto listů rozvitá,
Jak demantů velekrása rdí se
Po zlatém jsouc rouně rozlita:
Takto na Evropy ňadrech skví se
Česká země a z hor prokmitá.
Není divu, že té vlasti cena
Nám tisíckrát byla záviděna.
Veliké má vlast ta povolání –
A my velkou máme povinnost,
Bychom k předu spěli bez ustání
I předsudků svrhli ničemnost.
Kdo zůstane zpátky – ku pokání
Nebude snad míti času dost;
Parních strojů hvizd k činnosti pudí,
Kýž ospalce všecky ze sna zbudí!
Prof. J. P. Koubek
E: mk; 2004
[7]