báseň bez názvu

Jan Pravoslav Koubek

Sláva náleží jen duchům tvůrčím,

Neumřete, vyť jste byli sami sebou!

Kazimir Delavigne. 12. Messénienne.

Dcera Slávy za ruku mne jala, Vedla pak mne dále po prostoře, Kteráž před náma se rozkládala Jako tiché křišťálové moře; „Nyní uvedu tě,“ pravila, „Do blažených hájů, rajských luhů, Kdežto nová přízeň spojila Duchy smrtí uchvácených druhů, Bohem věštím blaze nadšených, Kteréžto vlast česká porodila, Tato matka reků zkušených Zpěvného i válečného díla, V časích nynějších i vzdálených. Kdyby tato matka, jedné části Té své slávy, trpce zasloužené, Postoupiti mohla mnohé vlasti, Od chlubičů vlastních vykřičené, Jí by taková část ještě zbyla, Že by mnohou slávu zahanbila! Někteří ti naši oslavenci, Ve svém dávnějším neb svížím věnci, Ve své povědomé tobě tváři, (Která ovšem u nebeské záři Oči pozemčanův uráží,) Nám jak za živa se ukáží; Řečí mateřskou tě přivítají, Ježto jako prška šumící V listech lípy, z háje strmící, Jimiž jarní větérkové hrají, Jemnějšímu lahodí tak uchu, Že ji nebešťané nazývají Duchaplnou řečí věštích duchů.“ Jedva skončila má průvodkyněprůvodkyně, I hned vstoupili jsme do svatyně Lavrem ověnčených zasvěcenců, Kteří Dceru Slávy přivítalipřivítali, Jako by jí věrnost zasnoubenců V mládí outlém byli přísahali. Kdyžto uviděl nás v říši duchů Dcery Slávy věštec vyvolený, Takto k Dceřinu i k mému sluchu Jeho hlas se schýlil povýšený: „Nyní, odloživ své zemské břímě, Duch můj ve vlasti té požehnané, Kdežto věčné Pravdy světlo plane, Na svobodě ztyčil svoje týmě, Lidským křehkostem již nepoddané. Bělmo hrubé, ježto kryje zraky Synův pozemské té nížiny, Spadlo s očí mých jak husté mraky, Spadlé deštěm s nebes výšiny. Tak mi nyní volně, tak mi blaze Jako jeřábu, jenž od severu, Po nadmořské, povětrní dráze, Dosáhna již cíle svého směru, K břehům egyptským se přižene, Kdežto, po té předaleké pouti, Dáno jest mu blaze oddechnouti V bezpečnosti ovšem blažené, By se opět v síle zmlazené, Bujnou perutí moh’ vyšvihnouti Zhůru nad velebně hrdý štít Vzdorujících věkům pyramid Odkud z lůna Mizramjského1) stanu Dalný výhled za Rudé tam moře, Ke Sinajské otvírá se hoře, Ba i dále, až tam do Kanánu! – Dokud mezi vámi moji dnové V radosti a smutku míjeli, Dal jsem já vám, Slávy potomkové! Mnohé pravoslavné naučení, Jakého vám třeba přičinění, Byste k svému, bohdá účeli, Dle své povinnosti dospěli. [3] Tento účel vašich pokolení, V oné prastaré i době nové, Milostivých nebes osudové, Jižto lidskosti se ujali, V knihu života vám vepsali, V tuto knihu, ve kteréž se městí Matky Slávy zřejmí zákonové, O něž opírá se všecko štěstí Všeho kmene i všech ratolestí. Tento zákon lásky vzájemné Všechněch plemen, všeho pranárodu, Není ustanoven na podvodu Sybillinské knihy tajemné. Onať byla věštkyní i radou Vrahů, přikájených od vlčice, Jakby ostrým mečem, nebo zradou Sousedy a bratry podmaníce, Měli pomknout za italské meze Tvrdou vládu hrdé republiky, Ježto držela jest na řetěze Cizáky i svoje Latiníky. Cizího jak svého šetřit práva, V míru na své části přestávati, K celosti se věrně přiznávati: Totě onen zákon, kterýž Sláva Mluvou lásky bude vykládati Vnukům svým, až u budoucí době Přestanou již cizinci být sobě; Ovšem, ohlas téhož zákonníku Zahřmí v uších cizích jazyčníků, Kteří barbarův nám spílali Proto, že nás dosud neznali. Zákonník ten ve své podstatnosti Není stromkem, včera zasazeným, Leč co lípa, strmíc do výsosti, Kořenem svým, v půdě zakotveným, V nejhlubší se ujav minulosti, Slovanů byl právem přirozeným. Tehdáž příval světoborů cizích Nepodrýval ještě mravů ryzích, Které v časích domácnější zprávy Šlechtily jsou tiché syny Slávy, Dokud na svých polích, plouhem svým V míru chleba svého dobývali, Dokud v obět bohům laskavým Prvotin svých rolí podávali, Dokud nezměnili rádlo svoje V ostré meče, v mrštné sudlice, Aby, otčiny své bráníce, Hrozných vrahů zaháněli roje. Takto podle zprávy zákonité, Pod ochranou matky vládnoucí, Připravují včely pracovité Douškou mateří med páchnoucí, Takto božího část nadělení Lidem poskýtají k oslazení Mnohé trpkosti a protivy, Takto jemných plástů hebkou látku Chystajíce k osvětlení svátku Boha, dárce sladké obživy, Od bohův i lidí milované, Hledí včelky práce vykázané, Dokud dravých trubců, mrzký roj Nevrhne jich v trpký spor a boj! Jakýž tedy div, že v Zatatransku, V našem včelníku a prarodišti, Slovan, smělým slovem po slovansku Ozval jsem se, stoje na rumišti Velkosti a slávy ztroskotané Této praotčiny milované? Smělým slovem, rozníceným zpěvem Vaše hlásal, vaše pěl jsem cnosti, Lál jsem vaší slepé nesvornosti, Spravedlivým rozpálen jsa hněvem, Zlořečil jsem bázlivé té cnosti, Kteráž, jak to nízké plémě račí, Nejdouc ku předu, již nazpět kráčí, Těmito pak zpátečními kroky, Nechtíc, do té úzké vbředne stoky, V nížto přítok vody pramenité Zbahní jako v louži bahnovité. „Člověk tolik platí, kolik dělá, „KdyžKdyž se tedy hnilost člověčí „CtnostiCtnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“2) Ze rmutu a kalu vaší doby, Do minulých vyvázna já časů, Svého věštího jsem pozdvih’ hlasu Nad rumištěm dávným, nade hroby, Záštím hrubých věků zasutými; By se svými staly mezi svými, Aby, silným hlasem zbuzená, Věků dávných mocná ozvěna Tupým sluchům pozdních pravnuků Hlásala tu spásnou náuku: Jaké předkův bludy, jaké cnosti Vedly k záhubě neb k velikosti. Jako Stanislav3), jenž nebožtíka Modlitbami zkřísil nábožnými, Že se rakev pozbyla hned víka Před diváky, věrou nadšenými, Petrovín pak, vstana z svého hrobu, Na otázku vydal svědectví, Do kterých on mezí, v kterou dobu Postoupil jest církvi dědictví: Tak jsem o dědictví Slávy-Matky Důmyslem a zpěvem pečoval, Tak jsem její svaté prapamatky Z lůna němých hrobů zbuzoval. Věrným knězem boha věštího, Zrakem, ovšem méně skoumavým, [4] Ale okem více laskavým Do minulých časů jsem já hleděl, Ovšem do času i příštího, Abych zvěděl, abych odpověděl Osud plemene též pozdního. Nyní před zrakem mým vyjasnělým Budoucnost ta mého národu, Jemužto jsem sloužil srdcem celým, Jeví se jak velké popluží, Kteréž hojnou chystá úrodu, Když mu hospodářů přičinlivých Silné rudlo pilně poslúží, Když i milost nebes dobrotivých Na národní vaši roli blahou Plodnonosnou bude dštíti vlahou. Čím dál moje zřítelnice sahá Do budoucích věků vzdálenosti, Tím se větší radost v duši zmáhá Nade zdarem vaší budoucnosti, Kdyžto Matky-Slávy pravnukové, Ať se odpor jakkoli chce příčí, Zotaví se opět v síle nové, Schýlené své čelo opět vztyčí. Ale budiž moudře zatajeno Obšírné všech věcí předvídání, Jaké synům Slávy povolání Na zemské je kouli obhájeno: „Vy, co jiní dokázali, znáte, „NežNež buď skryto přede jinými, Čím vy v knize lidstva býti mátemáte.“4) Budiž neustálou vaší snahou Budoucího snahou plemene, Byste v síle neunavené Ku předu vždy kráčeli tou drahou, Kteroužto vám bratři vykázali, Ti, co o částku i celost dbali. Jako poutník, jenžto koná cestu Z velké dáli ke svatému městu, Kdežto Jesu Krista umučení V hrobě došlo svého oslavení, V duchu Golgathu i Sinaj vidí: Takto všecka ducha mého čilost Zrak svůj jasný do budoucna řídí, Až se hrubých časů stará hnilost Do hlubokých hrobů na vždy sklidí, Kdyžto podlé smlouvy starobylé, Na základě novém obnovené, Bratrství, zas láskou oživené, Štěstí junácké-li pokyne, Všecky dítky jedné matky milé Milostnější páskou ovine. Svrzte s sebe vzájemné ty svazky, Zahraďte pak, možno-li to vám, Ústí slovanské té naší lásky, Kterouž do srdcí Bůh vproudil nám: I hned po sirotcích bude veta, Ničím nebudete v řádě světa, Ten váš český potok osamělý, Jenžto leda k selance se hodí, K epickosti splavné nedospělý, Ani lehkých neunese lodí, Jenom hochům v létě za koupačku, Opatrně zkrácenou i úzkou, V zimě budou sloužit za klouzačku, Ovšem více drsnatou, než kluzkou; V malosti jen majíce svou těchu, V rozdrobení vidouce svou slávu, Budete svým bratřím za ohavu, Jsouce vrahům svým jen ku posměchu! Pamatujte, že ta vaše země Hradbou jest a hrází nejpřednější Pěstounky té vaší nejvěrnější, Ježto vaše zrodila jest plémě. Bděte na té stráži bez ustání, Byste pro svou zpozdilost a nedbu Slušnou neuvrhli na se kletbu, Že ste nebděli až do svitání! – „Buďte opatrni jako hadi, „JsouceJsouce sprostnými jak holubice,“5) Často pořídí mrav jemný více, Nežli zpoura, co se rve neb vadí, „Často tichá pastuchova chyžka „VíceVíce pro vlast může dělati, „NežliNežli tábor, z něhož válčil Žižka!“6) Tento výlev rady ostražité Prvé z mého srdce vyplynul, Než se duch můj na peruti hbité Do otčiny Pravdy vyvinul; Nyní, občanem jsa této vlasti, Kdež mne žádný nemůže blud másti, Nemohu já rady spasnější Na srdce vám, milí bratři! klásti Nad poradu onu dávnější. Doufámť, že vás škola novočasná Cizí zkušenosti trpčejší, Poučila v době včerejší, Jak ta slova mohou býti spasná Přijimačům věrné výstrahy, Kteří od duchovní síly více Prospěchu se moudře nadějíce, Než-li od násilné odvahy, Všeobecné hledí oblahy. Aťžiž odpůrcové zoufaliví Nad tou radou, ku pokoji zvoucí, Oči vytřeští a hlavu zkřiví, Vysoptíce na mne hanu žhoucí Ze sopky své reptavosti vroucí, Ať mi namitnou, že nebeštinou Nebo snad, že páchne umr’činou Každé slovo zpozdilé té rady, [5] Bez vší obrany a bez ohrady, Bez záseků českých, bez táboru Mstitele a vůdce Trocnovského, Jenžto z lidu stvořil rolnického Reky, hrnoucí se ku praporu Proti hroznému všech vrahů zdoru; Ať ten průjev míru chtivé cnosti Nazvou plodem směšné bojácnosti, Co tak hloupě jako krtek slepý Před svým vrahem ve své skrýši dřepí: Kdo se vlast, o národ svůj bojí, Výše ve své lásce k vlasti stojí, Nežli šílenec, co z odvážnosti, Otrokem své pouhé vášnivosti, Jako zvíře, ve svém hněvu slepé, Bez rozvahy vůkol sebe tepe. Proti hrubé síle, hrubá síla Vzájemným se zdvihne odporem, Obě, krvavého služky díla, Pod svým na se vrazí praporem, A když nejistou tu sázku ztratí, Často životem ji národ zplatí! Od náhody slepé svého štěstí Jenom blázen zpurně vymáhá, Jinou dráhu vlasti blahu klestí Statných mužů moudrá rozvaha. Časy mění se a v moře plynou, Všecko hltající minulosti, Odvážlivost, byvši dobročinnou Družkou rozvahy a srdnatosti, Nenapravitelnou často vinou Snadno stát se může dobou jinou. Udatnost, jež prvé věnce skvělé Z rukou vlasti slušně sklízela, Nosila by jindy na svém čele, Kdyžto doba slušná zmizela, Zaslouženou potupu a kletbu Za nevčasnou účinků svých setbu. „Nyní války nastaly nám jiné, „AleAle vyšší, ale světější, „VV nichžto bratrská krev nepoplyne, „MečMeč pak nezvítězí ostřejší: „VV říši duchů, neustále činné, „Můž’Můž’ jen zvítězit duch bystřejší, „JenžJenž, jsa odín tělem národnosti, „VV novém čase v nové skví se cnosti!“7) Silou šlechetné své odvahy Zbavit se své nízké povahy, Která v zhoubě blaha druhých lidí Svou je výhodu a kořist vidí Jak ta zhladovělá vlčice, Bezbranného vražednice tvoru, Má jen svoji kořist na pozoru V nátlaku8) své dravé štvanice. Skutky dokazovat čestnými, Nejen slovy, marně chlubnými, Že si v krásné libujete snaze, Aby druzí s vámi došli světla, Aby vám i druhým bylo blaze, Aby pole vaší národnosti, Kdežto blahá naděje vám kvetla, Kde však časy ve své zuřivosti Nasily vám koukole již dosti, Že nás skličovalo zarmoucení, Až se živu býti stýskalo, Když se naše bedlivější zření S touto polopouští setkalo; By to pole, jež se plahočinou Svých též hospodářů stalo vinou, Hlubším rádlem pilně rozkypřené, Omladí již bylo dobročinnou, Aby místo sněti vyhubené, Záživnější stravy podalo, By též v mysli bujně zotavené Víc se plodné síly ujalo, Více síly plodistvé, víc lásky, Aby vůkol velmožův a lidu Strážný anděl obecného klidu – Důvěra své ovinula pásky: Totě úkol slávy občanské, Hoden práce, bez ustání pilné, Hoden lásky, po bratrsku sdílné, Pravověrné lásky křesťanské, Zdetě žeň svých žádostivá ženců, Zdetě svátek obžinkových věnců, Zdetě salon tónu dobrého, Zdetě reků moudrých turnajiště, Kam na rozkaz vládce hrozného Nejde gladiator na bojiště, Ale rytíř, jehož heslem jest: „Napřed Bůh a vlast a král a čest!“ Zde jest valný prostor činů slavných, Vůkol něho hory lesnaté, Stvořte koráby z těch lesů dávných, Aby moře, vůkol rozpjaté, Vás co pastorky své matky vlasti Neschvátilo do své do propasti, By ty hory, vůkol strmící, Nad vámi se nepočaly třásti, A ty kmeny, s ních se řítící, Zpozdilců všech, bez vší mravní síly, Hrozným povalem svým nezdrtily! „Nejhorší jest chybou toho věku, „ŽeŽe ač cítí osten bolestí, „NemocNemoc tají, smích si činí z léku;“9) Netajte svých sobě neřestí, Ale s myslí, statně odhodlanou, Přetvárnosti nechajíce směšné, Na svou mravní nemoc, vysmívanou, Všickni pomoci se chopte spěšné! [6] Nezoufejte! – jestli prvním líkem Nebude hned pomoženo vám, Druhý, třetí lík snad pomocníkem Bude proti vašim chorobám; Ze všech líků nejoučinlivější Jestiť víra ve vítězství cnosti, Byť i zprvu prapor nepravosti Nade všecku cnost byl vítěznější. Nezoufejtež sami nad sebou! Mnohé neřesti a mnohé strasti, Co se vás i vaší dotkly vlasti, Byly nezbytnou snad potřebou, Která z bludu, nebo z otrlosti Probudit vás měla k dělné cnosti, Neb snad vašim vnukům pro výstrahu Na tu příkrou uvedla vás dráhu? Zlato v ohni čistí se a tříbí, By se tváří pousmálo světlou: Tak i národ, jenž se Bohu líbí, Někdy bývá stíhán boží metlou. Ctěte Boha, dárce dobra všeho, Světa tvůrce, světa hospodáře, Leč i soudce skutku nepravého, Jenžto bez blesku a hromu káře Zločin, an jej v tichém soukromí, Tresce metlou zlého svědomí! Svatozorčím zrakům Hospodina Nejskrytější neskryje se vina, Byť i v moři byla potopena, Byť i kuklí byla poklopena Přetvary, té úpravné i hladké, Kteráž jako jedu plná zmije Jed svůj v nízkém srdci zrádně kryje, Svatochem se jevíc v řeči sladké. Mějte v uctivosti svaté čtení, Ježto o synu vám svědčí božím, Nejdražší to vašich otců jmění, Vám též nejvzácnějším budiž zbožím, Neboť vězte, komu knihy svaté Božské moudrosti jsou zjevením, Vtipem mudrákův se nepomate Ani neznabohův blouzením, Aniž u zoufalství neupadne, Komu sladká víra srdcem vládne, Že tam s hůry Otec milující, Nikoli však osud zevlující Na své dítky, ježto jsou si bratři, Lásky plným okem stále patří, Byť i přísně patřil z oblakův Zrakem, nad komety hroznějším, Na kejkle a šejdy světákův, Krmených jen chlebem vezdejším. Ale víra sama nepomůže, Z ní-li plodistvá cnost nevykvítá, Jako z keře svého vzniklá růže, Ve sto listův krásně rozevitá. Ano všecka moudrost neprospěje, (Možná-li ji nazvat moudrostí?) Jestli bez lásky a bez naděje, Svých i cizích prsou nezahřeje Plodonosnou blahodějností! Často prostá snaha pastuchova Více pro vlast může dělati, Nežli všecka moudrost Platonova, Nežli láska k vlasti Katonova, Kteráž neuměla ostati Na své nebezpečné postati, Kdyžto César ozbrojenou pěstí, Ke svým orlům přikoval své štěstí, Ježto nad zradou se pomstilo, An jej v březnu lichém zradilo. „Člověk tolik platí, kolik dělá, „KdyžKdyž se tedy hnilost člověčí „CnostiCnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“10) Toť si, drazí bratři, pamatujte, Protož ve štěstí i v nehodě Na žulové skále cnosti stůjte, Slepé nevěříce náhodě, Která bez zřetele, bez účele, Neví nikoliv, zda pšenici, Zdali sveřepec a koukol mele Na své povětrní mlejnici. Hleďte, by se moudrost bezskutečná Do šlechetných činů obláčela, By se láska k vlasti, všespolečná, V němých knihách stále nevláčela Jako kajícnost, ta zahalečná, Co se po fakýrsku světem vláčí, Dokud promrhaný život stačí: „Bůh, když běhu světa cíle značil, „NeproměnilNeproměnil duše na služky, „AleAle právo dcer jim dáti ráčil!“11) Když se pravá moudrost s cností spojí, Když pak zisku chtíč jich nerozdvojí, Tehdáž pravá láska k vlasti drahé K budoucnosti povede vás blahé, Z mraků temných, okem radostnějším Shlédne slunce na to osení, Ba i Bůh sám bude milostnějším Hajitelem všeho snažení!“ – Domluvil a hned mi podav ruku, Kterouž, když má ústa zlíbat chtěla, Zmizel náhle u velebném shluku Vyproštěných duchů z vazby těla, Kteříž jako Fata Morgana, S břehů mořských často vídaná, Před zrakem mým kouzelně se snuli, Dokud ze svých těl se nevyzuli. [7] II.

Černá země tělo kryje;

Duše však se vzhůru vznesla,

Nám a vlasti věčně žije.

Vlastimila Rajská.

Květy 1844, č. 27 str. 107.
Ve sboru tom, pro Bůh živý! (Div i úžas hned mne uchopil, Až se zvolna zrak můj ouzkostlivý V toku slzí vroucích potopil,) Pěvce „Růže Stolisté“ jsem spatřil, Nastojte! už duch ten účinlivý S druhem svým se na večnosti zbratřil, Spojen páskou lásky nerozdílné, Jak kdy věrný bratr k bratru přilne. Obě tyto hvězdy Dioskurů, Jakož svítily nám v živobytí, Tak nám ze záhrobní vlasti svítí, Pronikajíc skrze hustou chmuru, Co se nad námi tak rozložila, Na všech stranách naší oblohy, Jako by ji na nás přikouzlila Za nadlesní, tam kdesi, zálohy Hrozná kletba spiklých kouzelníků, Jižto znají svádět krupobití, Aby na poli i na trávníku, Kamkoli se pahuba ta zřítí, Podrtila obilí i kvítí! Ještě včera s námi obcoval – Radosti a smutku podíl změnný Přítel s přátely jest sděloval, Věhlasem a vtipem ozbrojený, Dobré mysli pěvec, žertoval Lehkým žertem Marcialovým, K epigrammu, hbitě hotovým, Kterýž, jestli koho náhle ranil Žihadlem svým, jemně bodajícím, Bodnutého před otokem chránil Medem, do rány hned vplývajícím; Včera ještě, za pohody jasné, Pestré Flory dítky čarokrásné Opěval on v sadě májovém, Nyní, pro Bůh! – kdy mu jaký kvítek Ruka vděčná vsadí nad příbytek, V lůně pohroužený hrobovém? – Zastihna mne zrakem vyjasnělým, Ladislav se těmi ozval slovy: „Sděliž otcovské mé políbení Těm mým dítkám, dvakrát osiřelým, Ježto u společném zarmoucení Časně nade dvěma pláčí rovy, Nad matčiným, nad otcovým rovem, Slova má svým opakuj jim slovem: Ať si víc, než statku, nežli věna, Ježto drahé převyšuje kovy, Svého poctivého chrání jmena, Téhož jmena, jež ty dítky drahé Proto ode mne jsou zdědily, Aby po mých cestách chodily, Věrně sloužíce své vlasti blahé, Každý podle síly, podle moci, V nehodě i v štěstí, ve dne, v noci. Vlasti přátelům a druhům mým Buď mé přízně poslem laskavým, Moje opětuj jim pozdravení, Ježto ze srdce já přátelského Při posledním ondy rozloučení Poslal jsem jim z lůžka smrtelného. Ducha mého odkaz: písně moje, Majetkem jsou mého národu, Jenžto za dcery je přijal svoje, Čistě slovanského původu, Jsou to dítky z poctivého lůžka, Jehož cizí chlípnost nezprznila, Jsou to dítky, jichžto cizí služka Nezáživným mlékem nekojila. Moje lyra, náhle opuštěná, O samotě táže se a kvílí, Brzo-li as bude probuzena Zpěvných náhradníků hrou a pílí, Co by krásu, co by milost čilou Písní velebili ušlechtilou? Já pak v nebi zplesám radostí, Kdyžto plný ducha, plný víry Zpěvák svoje prsty uhostí Na strunách mé ostavené lyry. Když jak slavík, hrdla hlasitého, Skrytý v růžích květu stolistého, Zpěvem, blaho lásky vzývajícím, Blaha přidá srdcím plésajícím, Kdyžto plným zvukem zahlaholí, Jak ta bolest sladkotrpce bolí V srdci, bez naděje milujícím, Neb když slovem, směle hřímajícím, Cnosti zastane se oklamané, Neb se ujme vlasti milované! Zde se písně v hymny proměnily, Hlučným chorálem se valící, Jakby větry, prudce vějící, Vody mořské do dna rozpěnily. [8] Ani vaše oko nevidělo, Ani vaše ucho neslyšelo, Jakých mysterií blahé zjevy, Jaké svaté obřady a zpěvy Tato říše duchů v sobě skrývá, Kdežto Serafů sbor, nebes Pánu Žalmy, svatě hřímající zpívá, Jak když vulkán, z lůna Oceánu Náhle vypuklý, se odezývá Hromem svým, jenž boží moudrost hlásá, Jako slavíčího zpěvu krása! – Nyní ovšem nesděluji tobě Vyšších zjevení a vzkázání, Snad ti, v minulejší svěřím době, Z vlasti duchů blažší poslání. S Bohem buďbuď, a dokuď budeš živ, Buď té dávné rady pamětliv, Jíž ti moje přízeň posloužila, Kdyžto v hloubi smutku potopena, Duše tvá se prudce roztoužila, Jako láska, smrtí rozvedená, Ba jak děva, v lásce podvedená. „NedbejNedbej hany, ani hloupé chvály, Do budoucna napínej svůj zrak K oné, za hrobem se pnoucí dáli, Kde i slávy lesk, i hany mrak, Před porotou časů vzdálenějších, Soudců dočkají se nestrannějších. Nespoléhej na své srdce mladé, Ono před stářím tě neuchrání, Když se sněžný závěj zvolna klade Nemilostných šedin vůkol skráni, Darmo list svůj křestní, v tajné skrýši, Před sebou sám budeš ukrývati, Léta tvá se do tváří tvých vpíší, Na čele se budou vyrývati Runským písmem, vráska vedle vrásky, Znakem kvapícího konce lásky. Láska, stálou básníka buď druží, Dokud trnů nepozbude branných Jemné proutí, kralujících růží V sboru květin, láskou vychovaných. Těžko lodníkovi bez kompasu Moře bohopustné přeplovati, Tíž je poutníkovi na Parnasu Bez lásky se věncův dochovati. Však, ni věčně mladá fantasie, Která staví lásky chrám i boří, Která, smělejší než alchymie, Z kapky rosy diamanty tvoří, Která kapkou naděje hned tyje, Když se holý rozum hladem moří, Vlasů tvých, když blažší léta minou, Novou neozdobí havraninou! Tehdáž čas je dbáti o své jmeno, Aby, nezrušené umr’činou, Drahé vlasti bylo zůstaveno, Čas je, čelo věncem ovinouti Z listnatého, laurového proutí. Kvapí čas! a kdo teď pevně stáli, Jako na podlaze z věčné skály, Snad, než jediný mžik pomine, Noha do hrobu se vyšine. Hrob svým jícnem, hltavosti zvyklým, Polkna kořist, slepě polapenou, Poklopí ji krovem neproniklým, Zasypaným prstí navršenou, Slzy vroucí tokem na hrob plynou, Ale hrobních závor nepošinou. Odpusť, že svou radu, již ti opět dávám Trojím epigrammem dokonávám, Jsoucím dosti krotké povahy, Pro svou latku smutné úvahy. Ale prvé, než se dále zvednu, Poslyš radu, jenom ještě jednu, Ne tak radu, jako obžalobu, Pod níž srdce mé tak úpělo, Že by moje zemské tělo v hrobu Poklidu a míru nemělo, Kdybych zamlčet měl ještě nyní, Co i v nebesích mne smutným činí: Nesvornosti, pro Bůh! chraňte se, Jako vředoviny, jako moru, Přátely a bratry staňte se, Vlasti škodných nechajíce sporů. K záhubě své sami dokvapíte, Jestli sami sebou nezmoudříte, Čili bůh má býti prostředníkem, Jenž svou ruku, přísně kárající, Jako otec syna milující Nade zpupným zdvihne odporníkem? Mne však přece naděje ta sílí, Že ta svorná moudrých mužů snaha, Mezi mylnými se neomýlí, Jaká ke svornosti vede dráha?“ – Dokončil a pln jsa úsměchu Libého a prostosrdečného, Jenžto do srdce mi povděčného Blahodějnou vproudil útěchu, Opustiv nás v řadě dlouhotáhlé Vyvolených duchů, zmizel náhle, Přidruživ se k pěvci Slávy Dcery, Aniž moje oči vyslídily, Kam svůj vysoký let zařídili, Společnými spojeni jsouc’ směry. Ještě v daleku, tam přehlubokém, Jevili se oba před mým okem, Jak dva slavíci, když letíc spolu, Ke svému tam hnízdu hledí dolů Smutným okem na svá mláďata, [9] Necitlivým lovcem odňatá. Za nima se dvojím táhli bokem Nesčíslných duchů davy valné, Jak by ke hvězdě se brali dalné, Která na štítu, tam nebeském, Větším plápolala praleskem, Nežli Siriova hvězdice, Nežli Orion i Dennice. Jako na podzim, když jasný den Nad poli se skvěje zoranými, Pavučiny, všude létajíce, Nitkami, jak naschvál setkanými, Družebně se vinou do předen, V jemném větérku se tetelíce: Takto duchové, se stěhujíce, Před zrakem mým v povětří se chvěli, Takto z vlasti nebešťanů nižších Zhůru do onoho nebe spěli, Kde jest vyšší sídlo duchů vyšších, Jako ptactvo z končin severnějších Do teplic se beře lahodnějších, Kde se leden kvítím ozdobuje, Tam, kde husté háje lavřínové, Ve své zelenosti stále nové, Libou vůni vůkol vylévají, Jižto větřík zochočelý duje Dále do blízkého do záhají, Tam kde štíhlá palma v hrdé kráse K slunci vroucnějšímu vypíná se, Tam, kde v řece, jemně plynoucí, Lotos korunu svou kvetoucí Sklání před paprskem slunce žhavým, Jakby milencem byl ostýchavým, Jenžto bledou lunu, svoji družku, Když se zrada uhostila v lůžku, S touhou očekává radostnou, Před jejížto tváří milostnou Květité své lůno otvírá, Nevyprahlou mannou zásobené, Až se slunce, opět probuzené, S zrádným okem na svět ubírá, Zakončí pak lásky mysterie, Které tajným závojem noc kryje. Epilog.

Dokud rady vyhledávati budeme v mysli své

a den ode dne svírati se v srdci svém?

Žalm 13. v. 3.
Jedna rána po druhé nás stíhá, Jedna hvězda za druhou se ztrácí, Sotva jedno srdce dokrvácí, Na jiné již nová střela číhá Ukrutného smrti-anděla, By nám duši, jedva pookřálou, Bolestí a tužbou nenadálou Do samého vnitřku projela! Tato žalost celé naší vlasti, Jejížto je bolest má jen částí, Dvojí ranou srdce moje stírá! Velká žalosť nad velikou strastí, Která dlužných slov nám odepírá, Malomluvnou bývá nejraději, Kdyžto naděje se za nadějí Do hlubokých hrobů odebírá. Jako onen malíř ostýchavý Zakryl závojem tvář krále-otce, Jemuž bolesti šíp pronikavý Srdce outlé prohnal přehluboce, Kdyžto, hrozným bohům za ofěru, Musil vydat na smrt svoji dceru: Takto naše Musa ostražitá, Rouškou smuteční teď polokrytá, V době zármutku, tak podstatného, Více znakův ducha neposkýtá K obrazu nám pěvce zmileného, Teprvé jen včera pohřbeného; K tomuť obrazu je třeba mnoho Vzácných barev z štětky přeumělé, Třeba věštího je přízně boha, Dárce zdravé mysli, v zdravém těle, Má-li díka býti básnířovi, Jenž by se chtěl rouhat malířovi! Těžko, aby pěvcova hned cena Naším zpěvem byla oslavena Podle zásluhy a podle práva; Nesnadno je, z cizích věnců skvělých, Které vděčná uvila jest sláva, Sbírat listy laurů osiřelých Ke svým věncům, stejné slávy chtivým, Aťžiž domáhá se toho díla Mladá, smutkem nezkrušená síla, Srdcem zbrojená odvážlivým. JaJá chci věncem, jenom cypřišovým, Kvílící svou lyru ovinouti, [10] Pak jej nad hrobem chci básníkovým Do mladičké trávy přivinouti, Aťžiž zelený ten vínek zhyne Pod nehodou listopadní doby, Jmeno dobrých pěvců nepomine, Byť i hrob jich zůstal bez ozdoby! Ejhle! tato víra svatosvatá, S láskou k vlasti nerozdvojně spjatá, Básníka vždy podnáší a sílí, Aby k vysokému pnul se cíli, Který dobrý Bůh mu uložil, Aby věštec v rozníceném zpěvu, Velebě cnost jako krásnou děvu, Slávu její krásy rozmnožil. Toť hle! učenosti závistivé, Slušného jest hněvu příčinou, Že jí ve štěpnici zimomřivé Květy Pravdy, v oné kráse živé, Po písčitých cestách nekynou, Jako v básníkových sadech krásných, Kdežto nad každinkou pěšinou Kvítí Pravdy, v šatě barev jasných, S družnou spolčuje se květinou, Kteráž jako vnadná Odaliska, Pod výsluním teplejšího pásu, Vábí hostí, z daleka i z blízka, Aby chtěli Pravdě, chtíce Krásu! Ač nám básnická ta svatá víra Kojí srdce, želem trnoucí, Že se slavným věštcům naše lyra V době zavděčí snad budoucí, Přec ta nová rána srdce svírá, Pod břemenem smutku chřadnoucí, Že se jazyku slov nedostává, Bychom tobě, mladý nebožtíku! Aspoň částku zasloužených díků Mohli zapraviti podle práva. Ba ten samý lačný červ, jenž tebe Odňal přátelům tvým, druhu milý! Srdce moje zžírá, krev mi střebe, Já pak tuším, že se v brzké chvíli Do hrobu má bujná hlava schýlí; V tuto příští, lepší pro mne dobu, Jakýs pěvec, v květu svého mládí, Zpomene snad na zpěváka „Hrobů,“„Hrobů“, Snad mi vděčné kvítko na hrob vsadí, Neb tu víru naše srdce chová, Z našeho že někdy popelu Vzejde plémě, v němžto naše slova Najdou falanx vyznavatelů; Víra ta mi rukojemstvím jest, Lepšího že výbor plemene Také o mně někdy zpomene, Že jsem miloval i vlast i čest, I že plamenných slov jiskra malá, Byť jich žádná kniha neobňala, Byl částí ohně svatého, Na němž jasná pochodeň se zňala Vyšších směrů rodu slávského! Poznamenání.
¹) Egypt slove v písně svatém hebrejsky: Mizraim, syrsky zove se Mezren, arab. Mesr, kopt. Chämi, tur. El-Kabit. ²) Viz Kollárovu Slávy Dceru ve třech zpěvích, druhé vydání v Budíně 1824, znělka 87. ³) Dle staropolské legendy Svatý Stanislav Szczepanowski, biskup Krakovský, zkřísil z mrtvých Piotrowína, šlechtice polského již po delší čas pohřbeného, aby tentýž zeman dosvědčil, mnoholi ze svého statku církvi Krakovské za živa darem postoupil. S. Stanislav biskup kvetl r. 1058 za časů Boleslava Smělého, vítězoslavného krále polského, od něhožto při službách božích, poněvadž byl veřejně tupil a káral prostopášnost jeho, násilně usmrcen byl, začež Boleslav od Řehoře VII. kletbou dostižen z Polsky utekl a jako mnich v klášteře Ossa prý umřel. ⁴) Viz Slávy Dceru, II. vyd. z. 80. ⁵) Aj! já posílám vás jako ovce mezi vlky; protože buďte opatrni jako hadové a sprostni jako holubice. Matouš k. 10 v. 16. ⁶) Viz Sl. Dc. II. vyd. znělka 76. ⁷) Čtenář laskavý nám promine, že jsem zde na tak příhodném místě tyto své verše z Ody na otevření Pražské železné dráhy, vytištěné r. 1845, slavnému Janovi Kollárovi do úst vložili. Kollár dokázal svým učitelstvím, svým spisovatelstvím, ba celým svým živobytím, že dle veškeré povahy svého ducha a srdce úplně souhlasil s celou podstatou této jednoduché myšlénky v těchto osmi verších krátce projevené. Zdali ostatní slova od nás Kollárovi do úst vložená s povahou a s myslí jeho dobře souhlasí, úsudek o tom stanoví první, úsudek pak o duchu a formě celé [11] této básně stanoví druhou stránku kritiky. Zdali toto naše zrcadlo dobře ukazuje tvářnost ducha Kollárova, totě první, z jakého křemene jeho sklo ulito, z jakého dříví jeho rámec, snad pozlátkem neb zlatem napuštěný, shotoven jest, totě druhá otázka, z čehož již poněkud vysvítá, jak za příčinou téhož dvojího požadavku, velmi nesnadné jest správné a dohodné rozřešení básnické takovýchto někdy dosti prosaických úkolů, jejichžto didaktika, básnickému nadšení málo příznivá, z téhož svého skromného roucha didaktického nikoli slečena, ale ovšem tímto svým vlastním rouchem, ale již po básnicku shotoveným a ozdobeným, oděna zůstati musí. Hic rhodus, hic salta! Nejšpatnějším skoro předmětem básnictví (praví výborný G. T. Fechner, professor fisiky v Lipště a spolu znamenitý básník německý) jest básník sám ve svém společenském živobytí a jednání i tehdáž, když se ve přírodě prochází a třeba nejkrásnější kvítí si sbírá a splítá ve své slasti nebo strasti (Sonne und Wonne). Poesie potřebuje a žádá si rázných obrazů i osob, plných viditelné živosti a původnosti, básníkův život nedá se však vypátrati na básníku, ale ovšem v básníku samém, onť vyhlíží zevnitř jako lenivý zahaleč (ein fauler Missiggänger) ve fraku a ve vestě jako druzí měšťáci. Každý harfeník má více básnickosti do sebe a na sobě, poněvadž živost jeho svérázu a povolání zřejměji se zevně projevuje. Ale vnitřek básníkův, tato živá příroda ve přírodě, kdežto všecko se prýští a proudí, citem klokotá a kypí, dá se ovšem velmi dobře po básnicku vynořit a představit. ⁸) Mluví se dobře po česku: Natírati na nepřítele, natlačovati na zvěř. Nátlak, natlačování znamená v úžším smyslu nahánění zvěří do kresu (honci říkají: do krásy) a do kola od střelců vůkol otočeného, což se německy jmenuje Kreisjagd. Kéžby jaký znatel myslivosti obdařil naši literaturu slovníčkem loveckým, jehož potřeba tím jest doléhavější, čím méně dobrých starých slov a výrazů loveckých z úst našich mladších myslivců a polesných slyšeti se nyní dává. V polské literatuře vyhověl, jakož se o tom doslýcháme, této potřebě znamenitý spisovatel A. Dunin, hrabě Borkowski. Náš šlechetný a pracovitý p. Špatný, jenžto svými slovníčky již mnohým vyhověl potřebám, snad i této důležité potřebě zadosti učiní. ⁹) Viz Slávy Dcera II. vyd. znělka 83. ¹⁰) Viz opět Sl. Dc. znělka 87. ¹¹)Viz Sl. Dc. zn. 85. – Co se týče některých, zde od nás uvedených trojveršů, jimiž Kollár výtečnou osnovu svých mistrovských znělek v druhém vydání Slávy Dcery r. 1824 tak důrazně a důvtipně dotkávati a právě vždycky epigrammatickým uzlem zavazovati uměl – tyto citáty veršů Kollárových, zajisté nevhodné, nemístné a nepříručné v každé jiné básni, v nížto by jejich původce mluvícím uveden nebyl, nejsou Kollárovi proto do úst vkladeny, aby nám snad byly klubkem, z něhož bychme vyvíjeli tenké nitky svých vlastních myšlének a citů – ovšem užili jsme jich z té příčiny, z jaké k. p. filolog užívá vzácných a oslavených výroků autorů klasických atd. Ba ještě více pro tu příčinu jsme tato závažná slova onoho Kollára, jenžto nedávno mezi námi ve světě bludů a vad přebýval, Kollárovi v říši světla a pravdy dlícímu, kde, jak on praví, „nemůže ho žádný blud již másti“, do úst vložili, abychom ukázali, že mnohá pravda, kteroužto on za živobytí svého, jakožto bloudili mohoucí tvor, za pravdu jest uznával, i nyní v říši světla a pravdy ve vlasti duchů, blouditi nemohoucích, nezrušenou zůstává pravdou, Kteráž jest co cedry na Libanu, Ti, jenž na ni dují větrové, Jen víc šíří její vonnou mannu.
E: lk + lp; 2002 [12]

Básně v knize Zjevení básníků:

báseň bez názvu